Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
777 Babalon - Alchymical Androgyne (EP)

777 BabalonAlchymical Androgyne (EP)

Victimer23.6.2013
Zdroj: wav
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Ponurá, trochu neucelená meditace skrz ruchové roucho dark ambientu. První kroky do vnitřního světa 777 Babalon se solidním materiálem v zádech. Pouze pro ztracené duše bloudící podzemním labyrintem.

Vítejte v systému nekonečných chodeb života pod zemí, odkud čeří vzduch zvuková rucho-terapie vycházející z učení Thelemy. Toto místo není důvěrně známé, ani jeden z členů 777 BABALON o to nestojí. Sluší se však zmínit o jejich slovenském původu a propadnutí v elektronikou přiškrcené rytmy, které postrádají jakékoliv polínko plápolající naděje. Materiál vzniknuvší pro potřeby tohoto EP byl nahrán během končícího roku 2012 a v digitální podobě pak představen bytostem pohybujícím se po reálném světě, aby i ony uvěřily v možnosti bádání po branách jiných světů, děsivých elementech a znacích, s minimem radostného vydechnutí na konci labyrintu.

 

Cesty EP sice nesou mnohé útrapy, ale člověku navyklému na podobně zneklidňující muziku by nemusely způsobit tolik problémů v jejich uchopení. Pětimístná hypnóza představuje spíš složení několika na dno spadlých střípků, než provázaně vyhlížející koncept. Hned v úvodu slyšte odkaz na meditativní obrysy těžké elektroniky Táboru Radosti, neboť právě tohle české těleso mi vytane na mysli při poslechu první věci s názvem "Ode To The Moon". Ovšem neměl bych to 777 BABALON za zlé, pouze vyvolávají jisté dojmy, či přenesy mimo realitu, poněkud typičtější pro tyhle své kolegy ve zbrani. Black metalové vokální šílenství, jenž otevírá následující kosmický rituál, doprovází vyjma zkresleného noise výplachu všemožných zvukových kolapsů, také radioaktivní nálada mého oblíbeného díla "Tschernobyl" polských projektantů Job Karma. Opět jde spíš o drobnou nuanci, než uzrálý dojem podobnosti. Dílo prohlubují dva nejdelší kusy nahrávky - "Solve et Coagula" a "Salt, Sulphur and Mercury", které mám na tomto EP asi nejraději, zejména prvně jmenovanou, která mi přijde nejtěžší na uchopení z celé nahrávky. Druhá z dlouhých zrnících pulsů tmy a zmaru ve mně zase uchovává silnější pocit zmatení a strachu z další zatáčky neosvětlené chodby. Ze začátku je vše jaksi stáhnuté do větší tichosti, najednou slyším hlasy, stále se přibližují, až se promění v pokyny z ampliónu, jež řídí moje další kroky. Pak zjistím, že bloudím v kruhu a situace se neustále opakuje. Propadám panice, tma pohlcuje den. I konečná stanice "Last Equinox" mě svými samply z úvodní skladby vrací na začátek dotěrného chladu v nejistotě a strachu. Co bude dál? Sám nevím...

 

Ačkoliv se "Alchymical Androgyne" vydává za EP, délkově jde o klasickou nahrávku, které chybí jen jedno - fyzická podoba. Přes drobné výtky a ne zcela přesvědčivé pocity, se nakonec upěvňuji v názoru, že je tohle mírně zvukově roztříštěné EP docela příjemným společníkem k pečlivému naslouchání slušně připraveného ruchového průvodce krajem improvizace a někde vzadu v mysli vsutých představ. Pokračování zítra. Téma? Chmurnější, black metalovější a bolestivější debut "Berashith"...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky