Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začnu tím, že je pro mě třetí deska Et Moriemur překvapením roku. Nechápal, nerozuměl jsem nadšení z předchozího počinu Ex Nihilo In Nihilum, na který jsem slyšel ze všech stran pět samou ódu. Dokonce i náš přísný šéfredaktor Jiří tehdy utrousil na adresu Et Moriemur pochvalu a frontmana Zdeňka Nevělíka obsáhle vyzpovídal. Pamatuju si, že mi nešmakoval zejména nejistý čistý zpěv. Ale ani hudební plochy mi nic moc neříkaly. Doom metalem jsem živ už od pradávna a slyšel ledasco. Možná odtud pramení mé nasycení. O to větší překvapení přinesla deska třetí, Epigrammata. Tu jsem si poslechl jen ze zvědavosti a rovnou jsem dostal ránu mezi oči. Absolutní skvost! Od normálního pohřebního doomu se Et Moriemur posunuli do světa chorálů, prastaré bolesti a jemných aranží. Ano, Et Moriemur nahráli album plné chytlavých melodií, dobrých zpěvů a sborů. Ale že by tím učinili úkrok stran pohřebních emocí? Stále platí, že nikdo mimo doomovou komunitu neocení poklady, kterými Epigrammata oplývá. Tolik k oné větší otevřenosti. Stále ortodoxní!

Velikost epických skladeb Epigrammata jsem spatřil na Melodce, kde mi padla brada. Přes veškeré výhrady k tomu, že veškeré chorály, klávesy atd. zněly ze zvukového záznamu, byla atmosféra vystoupení hustá jako nepropustná tma kdesi ve staré jeskyni. Ale zpět k desce samotné. Není snadné vstřebat album co do detailů, ani jako celek. Skladby jsou členité, vrstevnaté. Nepočítejte se zažitým vzorcem: sloka, mezisloka, refrén. Epičnost zde platí do slova a do písmene. Tedy rozsáhlý příběh vyplněný vsuvkami a odbočkami s dramatickým závěrem. Zdeněk se vskutku vytáhl. Dřív jsem měl výhrady k jeho čistému zpěvu. Ta doba je pryč. Minimálně ve studiu je jeho hlas silný, má příjemnou barvu a nabízí široké možnosti. Nepouští se do žádného dobrodružství a raději se zahalí. Na různých místech ho doprovází úžasní sboristé, jeho zpěvy rozvíjející. Líbí se mi i různé odstíny growlu. Tady se dobrodružství dočkáme. Drásavá hysterie prosakující temným vrčením krásně koresponduje s gregoriánskými chorály. Různorodost hlasů je evidentně důležitá pro plný prožitek textů, básniček a modliteb za spásu.

Zastavil jsem se na delší dobu u zpěvu, protože ten je dominantní silou i něhou nahrávky. Když si ho ale pomyslně odstraníme, nepadá instrumentální malba do šedi pouhého doprovodu. Stavbu skladeb jsem nastínil výše. Aranžérsky je album Epigrammata doslova hravé. Jestli je možné hovořit o ryzím doom metalu jako o progresivním, budiž tím označme i Et Moriemur. Tisíckrát slyšené postupy a žaly jsou zde možná užité, ale jsou ukryté v rozmanitých zákoutí členitých kompozic. Užívám si všemožných klávesových linek, varhan a jiných použitých nástrojů. Pod tíhou toho všeho by se možná očekávalo, že kytarové harmonie budou na ústupu, že budou hrát roli pouhého sekundanta. Kytary jsou ale stejně tak rozličné jako ostatní nástroje a zpěvy. Posluchače nejednou nečekaně zaskočí akustickou vyhrávkou, kdy vše utichne… Přes těžká kila se naopak ráda vlní podmanivá sóla. Jakmile se vyrovnáte s katarzí, opět vše ztichne a změní se v ambientní výpravu.

Opravdu temnou náturu celku občas prosvětlí jakoby radostná chvíle. Možná by bylo lepší říct duchovní vytržení. Vzhledem k podstatě lyriky, kdy něco je poezie vlastní, něco od neznámých básníků a něco ze sborníku epigramů, je nejpříznačnější označení radostné chvíle coby vytržení dramatické. Musím říct, že jsem takhle komplexní a propracovaný doom metal pěkně dlouho neslyšel. Ani na moment se nic neopakuje, zbytečně neroztahuje. Nuda vskutku nehrozí. Svoji melodramatičností prosvítí žalostné litanie. Výjimkou není ani lehká rocková vsuvka hozená mezi funerální tíhu. Tempo je povětšinou samozřejmě velice pomalé, ale čas od času se kupodivu nad poměry slušně rozjede.

V Et Moriemur nám vyrostl doom metalový skvost. Často a rádi přesahují stylové hranice, aniž by se své podstatě zpronevěřili. Je vidět, že mají co říct, říkají to a umí to. Dokazují, že lze zůstat v podstatě old school a přitom se neustále vyvíjet. Dokážou vykreslit mnohovrstevnatou mozaiku natolik upřímně a samozřejmě, že jejich umění neporozumí pouze akademicky vzdělaný intelektuál, ale každý, kdo rozumí celým srdcem. Do Epigrammat lze totiž vstoupit i intuitivně a nechat se nést…