Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Thousand Sufferings - Bleakness

A Thousand SufferingsBleakness

Bhut20.4.2019
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: A Thousand Sufferings sice do vašich sluchovodů nepřivedou nic, co by bylo pro black/doomovou scénu inovací, ale dělají to po svém a především s vlastním vkladem do muziky, což je stopa, kterou člověk vlastně vždycky hledá.

Je radost objevovat neznámou muziku. Respektive neznámou kapelu hrající oblíbenou muziku. O to zajímavější je, když takový materiál dorazí jako promo. Je mi proto velkou ctí představit kapelu A Thousand Sufferings z Belgie, která světu dopřála povedené album Bleakness, jež je jejich druhé v pořadí. Na kontě sice mají ještě jedno splitko, ale to je druh nahrávky, který dvakrát neuznávám. To už musí bejt.

 

A Thousand Sufferings se usadili v black metalu, do kterého rádi vstřikují volnější zádumčivější injekce, které odpovídají doom metalu. I přes více jak pětiletou existenci věřím, že jde o poněkud neznámé jméno na scéně. Nyní si jej však můžeme připodobnit ke kapelám jako je třeba Kalmen, se kterým sdílí určitou tajuplnost a dobrou hru v pomalejších tempech. Spojitost zde vidím i v případě vokálu, jehož způsob řvavého frázování v čistější poloze dodává hudbě neobyčejný ráz. Je pravda, že mi to občas přijde až moc nervní a trochu rozčilující, ale toho zpěvu zde zas není tolik, aby to začalo dlouhodobě překážet. Druhá asociace, která mi v mysli vytryskla, je s kapelou Der Weg Einer Freiheit. Ti dnes zažívají velmi vzestupnou tendenci a jsem za to vcelku rád a kapele to přeju. Podobnost mezi Belgičany a Němci však nyní vidím především v kytarové hře. Specifické riffy, svižný pohyb zápěstí a klasický zvuk, který mají v Německu na podobný black metaly snad patentovaný.

 

 

Tahle nahrávka báječně roste od prvního poslechu. Nejdříve dokáže zaujmout tím, kterak si pohrává s náladou a skvěle vyvažuje svižné pasáže těmi klidnějšími. Respektive úplně dokonale působí intro, které pozvolna nabývá na gradaci, aby se pak hudba rozohnila s druhou skladbou. Ta hned od začátku seká skvělé kytarové kejkle a dusá klasickým tempem podobající se kontejneru na sklo jedoucím po kolejích. Na druhou stranu nejde o tolik tradiční black metal, který by se v mladých rukou jevil jako další variace Wolves In The Throne Room potažmo Deafheaven. Takže žádnou další kopírku typu Daerrwin nečekejte. A Thousand Sufferings sice do vašich sluchovodů nepřivedou nic, co by bylo pro scénu inovací, ale dělají to po svém a především s vlastním vkladem do muziky, což je stopa, kterou člověk vlastně vždycky hledá. Doom / blackové vody jsou hodně tmavé, někdy mělčí, někdy hodné Mariánského příkopu. Tůňka, kde se Belgičani cachtají, už nějakou plaveckou zdatnost vyžaduje.

 

Upřímně jsem to vážně nečekal. To, že si mne nějaké neznámé promo takhle získá. Ale já jsem od přírody nedůvěřivý a nejdřív pochybuji, než se do daného plně ponořím. Takže pokud to máte podobně, hoďte předsudky stranou. Album Bleakness vás sice neuhrane, ale jistě zaujme. Dokáže nabídnout kvalitní zážitek s nápaditým black metalem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 24.4.19 18:01odpovědět

Jojo, fakt to tam je. Dám si to ještě několikrát. Jakkoli promo žvást "A Thousand Sufferings is combining black and doom metal to bring you the ultimate experience of discomfort and misery. " zní jak reklama na francouzský auto a potřebu zařadit na album cover na Ghost Riders taky nějak nedávám.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky