Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je rok 1999, světem táhne symfo blacková vlna nadimenzovaných kláves a hororových kinder bálů a Shadeclad Poetry je jednou za kapel, která se této vlny chytne jako lejno košile. Tak vše začalo, ale zároveň dlouho nevydrželo, neboť přišla změna názvu kapely na Diablerie a pod touto vlajkou kapela začala směřovat futurističtějším směrem. Nejprve se tedy na chvilku rozpadla, aby si utřídila myšlenky a následně se vydala po své, ne zrovna frekventované pěšině. Je to tak, Diablerie nejsou z nejsmělejších skupin a doposud vydali pouhá dvě alba. A to druhé teprve zkraje letošního roku.

Minulost ale nechme stranou, důležitá je realita dneška. A v neposlední řadě také představa budoucna, neboť album The Catalyst Vol.1: Control vizi budoucnosti beze zbytku splňuje. Kapela figuruje jako útočná letka elektro metalu, ve kterém se střídá čirý extrém s disko podiem planetárního modulu, apokalyptické tanečno je pod soustavným metalovým tlakem a zítřek jako takový vůbec nevypadá jako nový, sluncem zalitý den. Naopak, vše se dramatizuje, surová industiální vazba klepe na klávesnici poslední pozemská slova a blíží se soudný den. Ostré thrashové riffy se odráží do stroboskopů vilných tanečnic kyprých tvarů a obličeje cestovatelů se křiví nejistotou.

Nové album Diablerie je elektro-metalový nářez, to především. Otázkou je, jak funkční. A tady si nejsem dvakrát jistý. Dostávám se pod silný stisk, chvílemi si fakt rochním blahem, jak mnou cloumá zarezle programovaná kometa, která na zem slétla odkudsi z prostoru. Ale nic netrvá věčně. Po čase pro změnu propadám pocitu, že je to příliš laciné, gesta předvídatelná a dostavuje se nuda. Diablerie zní, jako by někdo Red Harvest přikázal vyměnit temnotu za taneční výplach s fantaskními výjevy, nebo jako kdyby Kovenant nebyli tak hraví a přístupně mrtví a zobli si něco málo adrenalinu. Zde si neodpustím, že je vážně škoda, že tahle kapela mrtvá nejspíš skutečně je. Ale zpět k Diablerie. Ti protínají vesmír šíleným světelným parkem a i když je to všechno povážlivě líbivé, druhá strana mi stále našeptává cosi o marné snaze zaujmout.

Co na tom, že elektro metalové řemeslo je tu řešeno s noblesou a jeho chutná krmě je nošena na stříbrných podnosech, když ve finále příliš kořeněná strava pocuchá žaludek a vyvolá nevolnost? A když ne přímo nevolnost (nemusím být zas tak negativní), tak aspoň pocit fádnosti a stádového elekrárenství, které nepřekvapí, ani kdyby se přetrhlo. Vše v pořádku, ale jen na pohled, pod slupkou toho příliš není. A my přece chceme víc. Poslední dvě věty berte jako zkrácenou verzi celé recenze.

Hledal jsem dlouho, ale už to vzdávám, nic se nemá lámat přes koleno. Nač tedy lámat tohle album, když si možná ani víc pozornosti nezaslouží? Chvilkové euforické stavy jsou jen zdobeným pozlátkem jinak obyčejné extrémní moderny, která se opírá o své nosné body snad s až příliš velkou jistotou. Krev v žilách nevře, disko plné prasečích hlav funguje jen v představách a jeden ze stroboskopů právě upadl. Chtělo by to opravit. Nedůvěra vítězí, rozpolcenost trvá, protože někde tam vzadu...