Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abigail Williams - A Void Within Existence

Abigail WilliamsA Void Within Existence

Garmfrost6.8.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Ne všechny nálady a emoce nemusí být nutně příjemné a snadno poslouchatelné...

Přemýšlím, kdy se z tvorby Abigail Williams vytratily sféry symfonična, které před drahnou dobou proslavili svým zakomponováním do melodického black metalu Cradle of Filth nebo Dimmu Borgir? Nutno říct, že Abigail Williams sice nebyli v takové formě jako zmíněné kapely, avšak svůj styl kořenili notnou dávkou extrému a nebáli se své kompozice prostoupit jistou dramatičností. Ne, nebyl jsem jejich příznivcem. Zejména první nahrávky šly mimo spektrum mého vnímání. A to přesto, že jsem se tenkrát podobně laděným kapelám nevyhýbal.

 

Cestu si ke mně v podstatě Abigail Williams vlastně nenašli nikdy, ale respekt jsem začal pociťovat s třetí Becoming. Ta pokračovala v nastaveném směru, ale vše se náhle jevilo v příznivějším světle. Autorsky i muzikantsky kapela neskutečně vyzrála. Ale i tak jsem po pár pokusech ani nepoznal, že jsem na ni zapomněl. Třináct let kolem mě poletovaly názory na desky Abigail Williams – jsou jiní - říkaly tyto ohlasy. Budou se ti líbit – přesvědčovaly… Až letos, kdy mi z Agonia Records, pod které se Abigail Williams uchýlili, přišlo promo čerstvého počinu A Void Within Existence, jsem poznal, že jiní opravdu jsou. V rychlém exkurzu do minulosti je jasné, že už předchozí Walk Beyond the Dark hrálo všemi barvami. Kolonka symfonický black metal dávno neplatila.

 

abigail williams

 

Šest let uteklo, v kapele je kromě hlavní tváře, mozku i duše kapely – Kena Sorcerona, všechno nové a jinak. Jediný, kdo se podílel i na některých předchozích počinech, je hostující bubeník, Mike Heller (Fear Factory, Malignancy). Nové album představuje novou kapitolu, která nastavuje nové směry a cíle. A Void Within Existence lze brát podle mého názoru v klidu bez znalostí minulosti kapely. Je natolik odlišné, že je opravdu lehké nahlížet na něj jako na nový začátek.

 

Album produkoval Ken Sorceron a mix svěřil Davovi Oterovi (Aborted, Akhlys). Produkce je ohromující, drtící a mohutná. Přesně odpovídá náladám a potřebám nahrávky. Zasahuje do hlubokých a niterných atmosfér. Přes brutalitu prosakují lákavé melodie plné emociálních rozepří. Máme před sebou příznivě obsažné a snadno vstřebatelné linie, ale také vrstevnatě pochmurnou a nepřístupnou hranici, za kterou je lákán pouze poučený posluchač.

 

V lyrice se nacházíme v existenciálních podobách ztrát, rozpadech a nejednoznačnosti. Není zde prostor pro jasné rýmy a už vůbec ne přitažlivé metafory. Se slovy se zachází v surrealistické rovině, které ve vás mohou vyprovokovat pěkně hnusné asociace. Fungují podprahově, takže pozor.

 

Mrkněte na přední obal a mohlo by to ve vás vyvolat nějakou představu. Na obrazu můžeme spatřit oběšence, kolem kterého stojí malíři pokoušející zastihnout mihotavost konce i nekonečna zároveň. Tohle cítím z nahrávky.

 

Udělat si názor na A Void Within Existence není jednoduchým úkolem. Matoucí jsou spíše skvělé melodie a výborná instrumentace. Posluchači tak připadne, že se lze do nahrávky snadno dostat a užít si ji. Takovým se pak láme vaz. Chaotická surovost a nepříjemné vstupy potěší složitějšího posluchače, který několika rozměrnou nahrávku vychutná snáze.

 

Album samozřejmě není složitým konglomerátem. Nejedná se o progres, byť progresivní se zdá být tvůrčí proces i práce s náladami, ať už hudebními nebo vizuálními. Zkušený posluchač pozná, že se o náladotvornou nahrávku přece jen jedná, ale nečeká, že všechny nálady a emoce nutně musí být příjemné a snadno poslouchatelné.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky