Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele Disharmonic Orchestra nebylo léta slyšet a myšlenky na pohřbenou mršinu se staly rutinou. Uběhlo dlouhých čtrnáct let od jejich poslední řadovky Ahead a jejich dny se zdály sečteny. Když tu loni na podzim zašuměl vzdech stále živého tvora a s jeho teplem přišlo i zbrusu nové album. Co stálo za tak dlouhým tichem? Můžeme se domýšlet nebo vystopovat nějaký aktuální rozhovor, ale hlavně tu je nový matroš k rozboru a to je důležité, tak to má být.

Léta utekla jako voda a na tvorbě se to muselo podepsat. Zmizely experimentální sklony, Disharmonic Orchestra ubrali v alchymii a nyní hrají mnohem přímočařeji, jednoduše a čitelně. Žádná faleš, skrytý podtext nebo klam. Přímočarý a úderný metal bez kudrlinek odzbrojuje svojí upřímností a člověk zapomíná, pro co si původně šel. A i když jsou časy objevování dávno pryč, stále je cítit snaha o to nehrát na jedno brdo, ale skladby něčím osvěžit, ozvláštnit. Kompozice jsou skromné na melodie, sázejí spíš na rytmus než cokoliv jiného a důrazný tlukot bubnů v duetu s oblíbeným cinkáním činelů vytváří stabilní základnu pro jednoduché rifování. To je taktika roku 2016. 

Fear Of Angst předhazuje rychlé vypalovačky nasáklé živelností hardcoru, kde se kapela dostává někam na pomezí stylů. Bubeník co chvíli začne mlátit podle jiného, neposlušného vzorce a uším chvíli trvá, než se zorientují. Je to příklad výborné Rascal In Me, která mě dojímá ke krůpějím potu. Opomenout nejde baskytaru. Ta je taky hodně neposlušná, svéhlavá a její naturel se blíží punkové nespoutanosti. Její driblování s tóny naštěstí nezaniklo v okolním hluku a lze si ho hezky užít. Při seanci jsem se dočkal i pomalejších etap, jenže ani v nich to není o ležení na kavalci. Éterem stále buší důrazný rytmus, který spíš než spánek na vavřínech připomíná chůzi v trní, nedá spát. O to příjemnější je, když odhodí striktní disciplínu a rozjede jednoduchou rock´n´rollovou jízdu bum ta bum ta bum ta. Tehdy přichází zasloužený oddech v mezičase dobývání. 

Přestože album svítí novotou, dýchá z něj na mě historie v tom nejlepším rozpoložení. Novátorské pokusy, spojené s nejistotou jak zareagují fanoušci, ustoupily jistějším postupům. Postupné třídění inspirací a broušení stylu dosáhlo svého vrcholu v minulosti a teď jakoby dozrál čas ke zjednodušení a zábavě. Ambice vychladly. Divoká nátura desky má nohy pevně obuty v kanadách jednoduchého, šlapavého death metalu, který pění krev v žilách. Je to něco jako Entombed, když valí šutry po rovině. Když se k tomu připočte sálání už zmíněné punkové divokosti, když je tu stále síla ohlédnout se po nezkrocených ideálech a natáhnout po nich ruku, to kouzlo musí zafungovat.

Dědci zahráli pěkně od pasu, ale neodpustili si vzpomínku na léta bádání, kterou přetavili do malých perliček ukrytých v celku. Všimnout si lze vtipné kaše umíchané v závěru skladby Innamorata, mnohem působivější je podivné, strašidelné, podladěné houkání ve Flambition, z něhož trošku tuhne úsměv. A filharmonický úvod v titulní skladbě? Jak ten klame. Fear Of Angst je zařvání probuzeného mastodonta, kterému sice vyschla míza k dobrodružným výpravám, ale prazákladní schopnost dělat bordel ani zdaleka. Hlubší myšlenky tak album nepřináší, ale coby divoká karta dokáže smést mnohem mladší a „nasranější“ spolky.