Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abraham - Débris de mondes perdus

AbrahamDébris de mondes perdus

Jirka D.11.2.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Solidní, uvěřitelná, naléhavá a taky nepříliš osobitá. Čtvrtá deska Abraham dělá šrámy na duši.

Švýcarská kapela Abraham nejsou žádná ořezávátka a na scéně pochmurných kytarových spolků už mají něco za sebou a nějaký ten společenský kredit. Formace jako taková se dala dohromady někdy v první desetiletce nového milénia, ovšem tehdy ještě pod docela trapným názvem Le Baron Vampire, pod kterým na svět přišlo jedno EP prvních pokusů Handsaw (2008) vydané vlastními silami a jedna klasická řadovka Baruch na Sums Records. To se psal rok 2010 a bylo to právě tehdy, kdy se z upírského barona stal Abraham, který se upsal na Pelagic Records a tam funguje dodnes.

 

Pod novým názvem a se silným vydavatelem v zádech Abraham doposud vydali tři dlouhohrající desky, z nichž všechny mají dlouhý a obtížně zapamatovatelný název a ta poslední Look, Here Comes the Dark! z roku 2018 představuje neskutečnou nálož vydanou svého času na 2CD a 4LP nosičích, představující konec všeho, post-apokalyptickou vizi temné budoucnosti. Pozitivní na tom je, že když je k vyjádření konce všeho potřeba tolik desek, nebude to asi taková hrůza a určitě si to docela užijeme. Pokud snad chcete zkusit a dohonit, co jste (možná) zatím nestihli, TADY máte odkaz k poslechu.

 

Abraham band

 

Novinková deska, která vyjde ke konci ledna opět u bratrů na Pelagic, se jmenuje ještě nezapamatovatelněji Débris de mondes perdus a je to první název opouštějící pole angličtiny. Naproti tomu nijak neuhýbá z depresivního pohledu na realitu, protože přeloženo do rodné řeči to znamená Trosky ztracených světů a první řev, který při poslechu uslyšíte, bude Voices from the Daaark! Tedy amen. Když bych měl ještě doplnit informaci pro ty, kteří nemají Abraham naposlouchané a dumají nad tím, strefí-li se jim do vkusu, tak vězte, že Abraham patří do obrovského vleku kapel zrozeného z odkazu Neurosis. Předskakovali The Ocean, Cult of Luna a najdete u nich podobnost nejen na druhé jmenované (občas docela hodně, třeba v Maudissements nebo Our Words Born in Fire), ale na celou řadu podobných, post-cosi apokalyptických škarohlídů, jejichž řada je poměrně dlouhá.

 

V čem oproti ostatním Abraham vynikají nebo v čem jsou od ostatních odlišitelní? Řekl bych v ničem, nebo skoro v ničem. Jejich rukopis je jasně veden zmíněnými vzory a v jejich muzice (a platí to i na nové desce) je strašně snadné tohle všechno zaslechnout - třeba hodně moc Neurosis v Ravenous Is the Night nebo A Celestial Funeral. Oproti svým učitelům víc do krajností ženou sonickou tryznu posluchače a tomu podřizují jak vedení nástrojů (disharmonie, disonance), tak zvukové ošetření nahrávky, které má ambice působit fyzickou bolest. Jejich pohled na realitu je temný, depresivní a člověku nemá věstit nic dobrého. Dobře mu tak.

 

Débris de mondes perdus oproti minulému albu zkrátilo stopáž na přiměřených 45 minut a na osm skladeb, takže poslech máte šanci přežít. Nečekejte hezké písničky, nečekejte melodie, nečekejte žádné zpívánky. Abraham servírují deprimující hudební flow, v němž se příliš nehledí na kompoziční kosmetiku, ale na topení se v depresích. Podladěné nástroje, bicí zahalené v mlhovině, trýznivý hlas, nebo aspoň to, co z něho zbylo, kytary hrající spíš pozpátku než dopředu, zmar a zkáza všude okolo. Blood Moon, New Alliance jako dobrý příklad za všechny.

 

Trochu paradoxně může přílišná intenzita desky a na ní obsažených skladeb vytvářet lehký zádrhel spočívající v tom, že všechno je naservírováno moc naráz, moc prvoplánově a zjednodušeně. U těchhle kapel mám rád větší než malý podíl gradace, postupný rozvoj kompozic, prohlubování atmosféry, postupné omotávání posluchače, který je ve finále zcela v příběhu desky, když to na něj začne všechno padat. Nechci tím tvrdit, že by se Abraham na tento aspekt naprosto vybodli, ale přistupují k němu s jistou lehkovážností a nedoceňují naplno možnosti tohoto přístupu. Prostě na vás hned v úvodu začnou řvát, pak vás vezmou kladivem po hlavě a pak doufají, že vám otřes vydrží po zbytek poslechu.

 

Bez ohledu na jistou předvídatelnost a ne zcela suverénní přístup k budování atmosféry je Débris de mondes perdus slušná deska žánru, pro který mám slabost. Nebudu tvrdit, že by přicházela s něčím novým a neotřelým, a že to, co nabízí, byste jinde nenašli v jakostnějším vydání. Našli a docela snadno. Stejně tak nebudu tvrdit, že její zcela záměrně potrhaný zvuk je něco, čím se chci pravidelně živit. Jen občas. Jen občas si udělat blbě, trochu se v tom porochnit a pak vypumpovat žaludek a s klidem hledět k horizontu světlých zítřků. Jestli nějaké budou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky