Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kanadská blacková scéna a hlavně ta z Quebecu si už dávno vydobyla neotřesitelnou pozici a kapely soustředící se pod křídly labelu Sepulchral Productions v čele s Forteresse nebo Monarque sklízí oprávněná uznání přes dvě dekády. Je jasné, že ne každá kapela či projekt z tamního rajónu musí nutně být stejně geniální jako zmíněné legendy. Zatím netuším, do jaké škatulky zařadím relativně nové jméno Acédia. Nové jméno píšu s výhradou, přece jen kapela hraje nějakých jedenáct let a na kontě má tři nahrávky. Doposud mě jsem o ni nezavadil a zřejmě by se na tomhle faktu nezměnilo nic, nebýt zásilky s promo CDs z našeho dobře známého francouzského vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions, které Acédia v současnosti zastupuje.

Stylově se Acédia na třetím počinu s názvem Fracture pohybují v mezích technického blacku, který posluchači nevyjeví svá kouzla na první ani druhou dobrou. Zřejmě si při prvním seznámení všimnete zejména luxusního digipaku s nepřehlednou grafikou. Většinu zarazí nepřístupnost a chlad nahrávky a ona nepřehledná grafika podle mě skvěle vystihuje muziku samotnou. I ta je zvláštním způsobem nepřehledná. Trojice velice zdatných instrumentalistů rozhodně nehodlá lákat náhodného posluchače na pozlátka v podobě líbivých melodií nebo jímavé atmosféry. Není snadné dostat se na kobylku skladbám ani desce samotné a z jejího poslechu vás mohou bolet uši. Nepozornému bude všechno splývat, tóny budou kolem něj zdánlivě poletovat, až si bude připadat, jako v příběhu o nás bez nás.

Fracture má alespoň příjemnou stopáž. Čtyřicet minut je na takovou torturu tak akorát. Při poslechu jsem si občas vzpomněl na podobnou neplechu od Plebeian Grandstand. Tedy žádná sranda pro průměrného metloše. Oproti Plebejcům jsou Acédia stylově vyhraněnější a krapet přístupnější. Šest středně dlouhých sypanic je nařváno ve francouzštině, což mě nepřekvapuje, leč ničemu nerozumím. Já si samozřejmě coby jedinec zvědavý jak opice texty přeložil, přičemž jsem si musel namáhat hlavu stejně jako při poslechu hudby.

vůli pohnout se a nic nedokázat

spotřebuje podněcující jiskru vlastním dokončením.

hluk generovaný tímto obklopujícím instinktem

činí ticho nezdolným.

(Brûlure du temps)

Původně jsem měl sto chutí desku odsoudit, protože jsem opravdu nechytal. Jak však Fracture poslouchám dál, je mi jasné, že se ze mě nestane její fanoušek, protože moje choutky se rády toulají jinými stezkami, avšak už dávno jsem se naučil jednu pravdu, že totiž ne všechno, co se mi nelíbí, musí být nutně špatné a že není všechno zlato, co se třpytí… Pro blbého vše blbé, jak říká klasik. Jste-li tedy příznivci instrumentální šikovnosti, nekomfortní nálady a neochoty se přibližovat snadnému prožitku, neváhejte a Fracture si v (ne)klidu pusťte.