Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vývoj různých kapel je někdy až fascinující. V případě Morbivodova projektu War For War to platí snad až dvojnásobně. Zprvu těžce militantní black metal, inspirovaný švédským zvukem tohoto žánru, se později začal překrucovat v hornický black. Album Věž smrti z roku 2010 pak naznačilo možnou cestu příštího dění, které letoškem vykvetlo v desku Illud Tempus. A teprve teď se začaly dít věci…

Pro začátek trochu faktů. Lord Morbivod k utvoření desky přibral Lenku Machovou, kteroužto je možné znát jako někdejší zpěvačku kapely Ador Dorath. Tedy kapely, která zejména svými prvními dvěma deskami (Adon Nin Edeleth Ador Dorath, 2002 a Symbols, 2005) ukázala naprosto nakopávající formu black metalu. Její hlas operními linkami úchvatně doplňoval jinak zběsile uhánějící muziku. Dnes její rejstřík na síle absolutně neubral, avšak hudební doprovod se již pozměnil. Dle autorství páně Morbivoda může snadnou rovnicí vyplynout, že půjde zase o black, jenže to je momentálně zcela liché. Pokud znáte jeho projekty a kapely, jistě víte, jaké znění všechny přibližně spojuje. Jistě také víte, zda se vám jeho tvorba zamlouvá, či ji zkrátka lámete přes koleno (nebo taky vůbec, že ano). Současný zvuk je ovšem úplně někde jinde. Náznaky současného stavu v minulosti tvořila snad jen píseň Technologie těžby z již výše zmíněné nahrávky Věž smrti. Její charakter byl ryze taneční, elektronický, přesto metalově podbarvený. Dnes jde o silnou inklinaci k elektronice a metal je jen zdobným kořením.

Zcela zásadně a důrazně píšu o elektronice, respektive desku Illud Tempus označuji za elektro metalovou. To navzdory informacím, které nahrávku řadí mezi industriální. Třeba jde jen o můj osobní pocit a vjem, ale zkrátka pojem industrial metal vidím někde jinde. Zkusme se nad tím trochu pozastavit. Z pomyslných hudebních učebnic bychom měli znát, že první ryze industriálni metal mají na svědomí Fear Factory s excelentní deskou Demanufacture. To díky strojovým zvukům (samplům) a snad i nebezpečně přesné bicí soupravě. Od toho se trochu odráží základní vnímání industrialu, jakožto hudby s pevně daným rytmem a výrazným tempem. Díky německé schopnosti skládat vynikající pochody se tato škatulka ocitla i na štítu Rammstein, a třeba i díky použité elektronice v jejich hudbě. Jenže zainteresovaní vědí, že jsou spíše označování stylem neue deutsche härte, kterému de facto položili stavební kámen. Takže tady industrial skutečně nehledejme. Pokud bychom se drželi roviny ryze black metalové, ihned musím vypálit jména jako Havoc Unit, V:28, DHG (jen určité období) a hlavně uctívám album Satanism.Sickness.Solitude od běloruských ozářenců Sick. To je snad ta nejsyrovější a zároveň nejčistší podoba industrial blacku vůbec. V ní jde především o těžce deprimující atmosféru a elektronické podbarvení spojené se zvuky odněkud z fabriky. Tím se opět vracíme na začátek, kde zjišťujeme, že slůvko industrial je spíše spojováno s jistým pocitem, že posloucháte kapelu hrající ve výrobní hale.

Tento vjem však u současné hudby War For War chybí, na místo toho tu máme, pravda, elektronické linky (a rozhodně ne málo), jenže jejich podoba se více blíží německému smyslu chápání elektro metalu, případně i stylu, který pulzuje materiálem raných Deathstars, Spectrum-X a třeba i našich Liveevil (což je vlastně kopírka Deathstars a podobných). Na dně logru Illud Tempus najdeme i stopové množství EBM (electronic body music), jemuž léta dominuje v našem kraji Vanessa, v zahraničí pak třeba Combichrist nebo Psyclon Nine. Z těchto vlivů se do muziky War For War promítla hlavně taneční a řekněme zábavná složka, která určuje hlavní rytmus. Výsledné provedení je však přesto jiné. Ale dost bylo chytračení, přejděme rovnou k novince.

Dle předchozího souhrnu příkladů elektro metalu jsem chtěl určit cestu, kterou War For War kráčí. Jak jsem již (snad) důrazně naznačil – industrial metal to není. Respektive jej tam neslyším, čímž se chci distancovat obecného zařazování všech metalových kapel s elektronickými prvky do industrialu (to je jakýsi trend poslední doby). Elektronika, která skladbami War For War hýbe, je čistě syntezátorová (a ani takový Perturbator by to nebyl). Všechny tyhlety klávesové krabičky (a na ně napojené krabičky) tu tvoří silnou škálu melodií, linek a dalších zvuků a ruchů, které se prolínají, střídají, vrství a tak nějak vůbec pospolu fungují. Morbivod si s nimi očividně vyhrál, neboť při soustředěném (opět spíše sluchátkovém) poslechu na vás z pod povrchu tyhle kousky zaútočí. Aby toho samozřejmě nebylo málo, nechybí ani efekt na kytarách, které namísto dříve tolik dominantní role zůstávají trčet kdesi v pozadí a spíše nenápadně utvrzují fakt, že pořád posloucháte metalovou kapelu. Stejně tak tomu je i v případě samotného Morbivodova zpěvu, který je náležitě prohnán množstvím efektů, aby příkladně dokreslil robotickou scenérii konkrétního songu. Samotná syntetická složka - elektronika - však vyznívá více diskotékově a trochu zpátečnicky. Přeci jen u kapely, jejíž téma jsou důlní události, hornické historky i fakta, předpokládám (ne-li vyloženě žádám) jistý podzemní chlad a napětí, tvrdou elektroniku podpořenou basovou linkou s větší tonáží BPM. Ne třeba tolik, abychom sklouzli do žánru extratone (ačkoliv bombu Diabarha fakt můžu!), ale takové množství, aby se náležitě podpořilo EBM, které tam někde slyším, jenže ono nemůže ven. Namísto toho (nebo spíše přes to) více ovlivňuje ovzduší teplý vzduch melodií úsměvných a veselých. Zkrátka to elektro má blíže k Oomph! než k Ministry, nebo blíže k Blood Stain Child než k páně Mansonovi.

A když už jsem propral instrumentální složku, nezbývá než promáchat i tu vokální. Jak již bylo zmíněno, Morbivodův, tedy mužský, hlas je zde záměrně fabulován a kroucen, aby obhajoval elektro zaměření. Jenže pak je zde patřičně výrazný hlas Lenky, který tvoří vskutku zajímavý a nutno dodat že i nápaditý kontrast. No, určitě musím říct, že se mi zamlouvá, ostatně to už vím od dob Ador Dorath. Tentokrát je jeho přínos postaven, krom klasických frází z textů, i na drobných operních popěvcích, které třeba i nenápadně vklouznou do jednotlivých pasáží, aby důkladně načechraly celkový sound. Proti těmhle výstřelkům nemám v zásadě zhola nic, však to bych nemohl poslouchat ani něco takového, jako je třeba Igorrr. Ale jsou dny, kdy mi to vyloženě překáží. A jeden takový den jsem měl při prvním setkání s touhle nahrávkou. Lenčin zpěv mě vyloženě iritoval a narušoval soustředění z poslechu, takže jsem to už během první písně musel vypnout a odložit. Já takovou kopačku totiž vážně nečekal. Později se ukázalo, že bez jejího přičinění by zas některé momenty neměly patřičný punc a tím je třeba hned druhý kousek. Nakonec si desku bez jejího hlasu ani nedovedu představit.

Ale teď jak z toho ven… Asi by se hodilo to diplomaticky uzavřít stylem, že jde jednoduše o experiment, který v minulosti rozvrátil nejeden fanouškovský tábor. Například My Dying Bride se svými procenty, Paradise Lost s Host, Avulsed na Cybergore nebo i domácí Debustrol s Chytrou pastí, Cales s Uncommon Excursion a třeba Törr na Tanci svatýho Víta. Ano, můžeme to skrýt za to, že Morbivod si hraje s elektronikou a troufale vypustil do světa něco, nad čím budou recenzenti kroutit hlavou (a nebo taky ne, že ano). Že jde o jistou formu experimentu, se jistě zapřít nedá, jenže dle dostupného rozhovoru pro Fobia zine šlo o jednoznačný záměr, o dlouhodobější nutkání něco takového vytvořit. Takže žádné povyražení, ale cílevědomá práce.

A se stejnou vážností zkusme nahrávku přijmout. Bezpochyby a sebemenšího ostýchání lze desku jisto jistě odkopnout, že tohle není pro mě, protože… a teď si každý dosaďte podle libosti: je to moc elektro, je to Morbivod, je to diskotéka, je to blbé a nevyhovující. Osobně chovám úctu k muzice, kterou Morbivod dělá, protože mě už dlouhé roky baví a nepřestává překvapovat i oslňovat. Tentokrát je ale to překvapení už i na mě příliš silné. Z toho plyne, že desku rozdýchávám těžko i přes vědomí i vycítění toho, kolik úsilí a nápadů v ní je. Třeba se to časem nějak zlomí a na podobný kus jinakosti dostanu chuť, ale pro tentokrát to nedávám. Na druhou stranu, je to z mého pohledu nejslabší počin, pod kterým je Morbivod podepsán, a to je vzhledem k diskografiím jednotlivých souborů opravdu co říct. Nyní tedy říkám ne, raději Umbrtku. Illud Tempus tak zůstává jako slabá (možná nepochopená) nahrávka.