Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Those Poor Bastards - God Awful

Those Poor BastardsGod Awful

Victimer23.12.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Bůh je pořád zoufalec, ne Pán. Po pár drincích v country gotickém kabátku na dvanáctém albu Those Poor Bastards určitě.

Asi to na mě zase dýchlo a možná je ten správný čas toho využít. Myslím mou zálibu ve starých westernech, s tvrďákama na koních, lstivýma parchantama s modrýma očima a taky klaďákama jako Clint Eastwood. S neodolatelnou atmosférou, kdy se vzduch kolem ani nehne, a dost často dobrou filmovou hudbou. Kam se hrabe moderní svět a realita hrdinů dneška. Před pár lety jsem narazil na americké duo Lonesome Wyatt a The Minister, které se pod jménem Those Poor Bastards rozhodlo navodit tu atmošku divokého západu pěkně po svém. S poklesky, kusem temnoty na duši a ironií sobě vlastní. Hudebně pak rozkročení zhruba mezi country, americanou a gotikou. Ale přiznávám, vnímal jsem je dost okrajově, spíš jako takový úkaz. Někdy to na mě bylo moc teatrální, jindy zase až příliš stupidní, nebo prostě mimo mísu. Ani nevím proč mi jejich nové album God Awful zapadlo mezi aktuálně poslouchané věci tak ladně. Asi osud, možná vyčůranost té správné mísy, anebo zkrátka trefa do černého díky těm mým dlouhým večerům u starých filmů.

 


Those Poor Bastards vznikli v roce 2004 na troskách původní Wyattovy kapely Lonesome Wyatt and the Holy Spooks. Zajímavostí je také to, že druhý člen kapely, pan Ministr, zůstává na všech fotografiích zahalen a odmítá vystupovat živě. Jeho roli na koncertech zastává jistý Vincent Presley. Kdo miluje songy nesmrtelného Johnnyho Cashe a rád si u nich přihne, v kocovině následujícího rána může najít zalíbení také v poněkud kabaretnější produkci Those Poor Bastards. Jejich balady jsou jako dělané do podřadných putyk a přitom svou primitivností umí pohladit na ztrápeném srdéčku nejednoho milovníka western divočiny. V prvé řadě budou úspěšnými fanoušky zbabělci, pseudoumělečtí remcalové a samotáři, kteří pookřejí jen nad sklenkou něčeho tvrdšího. Takže už asi vím, proč mi nakonec ta nová deska tak pěkně sedla. Škyt...


I když nesedla úplně celá, rozdělil bych ji na dvě poloviny. Prvních pět skladeb si už pár týdnů dávám samospádem co se do mě vejde, ale pak se dostaví trochu křeče a odmítání. Ale vezmeme to postupně. Otvírák Heaven's For The Poor je ta správně trhanská odrhovačka s jednoduchým motivem a moog klapkou na zahřátí při chladném večeru. V tmavé místnosti se rozsvítí světla a celá duše zároveň. Tady jsem rád, tady to dneska propařím. Jsem přece jen další son of a bitch. To spojení banjo - spritiual - karaoke, jak lze taky při vší neúctě tuhle hudbu brát, najednou funguje. V Untamed chybí asi jen výstřely pod nohy a plácnutí servírky po prdeli.

 


Drinking alone, gets me in trouble... Drinking alone, oh I want to see double...


U Drinking Alone už se regulérně směju, je v tom všechno a nic a to nic zevnitř spaluje, protože Drinking Alone je špatné, áno? V The Beast se ke slovu dostane Johnny Cash a vždycky se těším, jak to bicí šoupnou do tempa a vše se rozjede. Johnny je ten správnej bůh, ne ta vymyšlená pohádková postava stojící na mráčku. Až doteď je ta sebeironie a špína za nehty a klávesami v pohodě, pak mi deska krapet víc připomene přehrávání, což já tuze nerad. Ale spíš je to takový balanc na hraně, než abych ji vypnul a šel spát. Víc prostoru dostane syntetika a celkově hustší, dramatičtější atmosféra, ale naštěstí to neplatí pro všechny songy. Pořád jsou tu jalůvky typu Brother Is Dead nebo Redemption Angel, u kterých se dá pořád vysedávat u baru. V Confession pak bastardi zní jako napravení psychedeličtí spiritualisté, kde jim asi ta kocovina vlezla do hlavy natolik, že šli ke zpovědi a dali se na gospel. Celkově je ale God Awful deska, kterou mám rád, bavím se u ní a jen tak to nepřestane. I přes všechny výtky a místa, které rád nemám. Protože i ty tam patří.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/those%20poor%20bastards%20band.jpg


Ještě ke kadenci této kapely. Those Poor Bastards chrlí nějaký ten typ nahrávky prakticky pořád. Pokud jde o plnohodnotná alba, to současné má již číslo dvanáct a to nepočítám EP. Ono je pak trošku oříšek (pokud nepatříte mezi skalní kabaretní pistolníky) se v tom všem orientovat. Radši trošku okoštovat, naředit si dojmy a zase nechat ležet na zaprášeném baru. Ale tentokrát to vážně funguje, ne že ne. Vždyť je to tak prosté, zanadávat si, vypít pár drinků a s vaky pod očima si v rohu začít cosi drnkat. Být hrubián, trochu temnotář a hudební kazišuk těch svatých plků dle boží předlohy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky