Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dva roky od debutu „Omertá“ utekly jako nic a soubor Adrenaline Mob vydává svou druhou desku „Men of Honor“. Hyperaktivní bubeník Portnoy však soubor ze svého portfolia vyškrtnul a jeho flek zaplňuje A. J. Pero z Twisted Sister, který vládne silovým stylem hry vhodně nastaveným pro Adrenaline Mob. S ním Mike Orlando spolupracuje už delší dobu a jejich kooperace se v drážkách druhého CD prohlubuje (mj. spolu hrají v projektu Tred). A popravdě je to jediná změna, která se do materiálu "Men of Honor" promítla a je ke slyšení.  Klasicky střižený hard rock/metal amerického natlakovaného střihu, který se rozléhal na debutu, se zde opakuje v bezztrátové kopii. Mám dojem, že se nyní hudebníci ještě více svírají kolem stylových kulis, svůj projev zjednodušili a pouze přemýšlejí, jak zabodovat hitově, přímočaře. Nenalézám jakýkoliv náznak či pokus přeskočit mantinel, natož se rovnou pustit do nečekané kombinace vedoucí ke skórování.

Pro posluchače debutu je podobnost skladeb s těmi novými smrtelná. Nastavovaná kaše se mi zajídá a nyní si už opravdu raději pustím originál od Mötley Crüe či Skid Row, protože s nimi si mi zaručeně zvýším tlak. Není to tím, že by Adrenaline Mob nebyli dobří, naopak. Žel hrají něco, co zde už bylo dříve a posluchač, který to zažil, nemůže tvorbu Adrenaline Mob vnímat nijak jinak než jako obyčejný revival. Tvoří řemeslo a tvůrčí umělecké pudy jsou jim cizí. Album se honosí stejně nabuzeným siláckým zvukem jako „Omertá“, holt se dopuje na celé scéně a kdo nedopuje, stojí (zatím) opodál. Částečně Adrenaline Mob pokukují po moderním metalcoreovém zvukovém kabátku, který s oblibou vyhledávají spíše mladší ročníky. Album tak charakterizují nadupané songy, z nichž nakumulovaná energie doslova kypí, a když se podaří dobrá melodie a refrén, není co řešit. Bohužel se s přibývajícím počtem vyslechnutých songů dostavuje jednotvárnost a s tím spojená nuda. Skladby mají většinou čitelný rytmus a málo proměnné frázování Allena začne dříve nebo později zapadat mimo pole zapamatovatelných skladeb. Naštěstí Allen vládne sebejistým projevem a patří k tomu lepšímu na desce.

Z „Omertá“ byla cítit větší chuť a hlad. Na novince se nekoná ani žádný moment překvapení (minule to byl cover "Come Undone"). Našlapané energické pecky občas ustoupí poloakustickým baladám, které by se jistě neztratily na řadovkách Nickelback. K nim lze však přiřadit i mnoho šlapavých skladeb s hitovou linkou. Album tak dostává předvídatelnou šablonu a plochost bez jediného pamětihodného momentu. Od podílejících se hudebníků bych s ohledem na jejich zkušenosti očekával něco více než jen ojedinělé zařazení nápěvů Alice In Chains a rytmických hravých figur Red Hot. Dál nemohu pokračovat, neb z alba nemám více co vytáhnout.

A co Adrenaline Mob? Budou mít dostatek chuti jít dál v narýsovaném a vyšlapaném kruhu? Album tepe a rozdává energii, ale stále v tvorbě souboru nenacházím nic vyššího, natož pak hlubšího. Maskulinní hard rock amerického střihu, komu se neoposlouchal, račte užívat bez omezení a vedlejších účinků. Ministerstvo hudby zatím nevaruje.