Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Adrenaline Mob - Omertá

Adrenaline MobOmertá

Michal Z24.5.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Adrenaline Mob, na své prvotině jasně odhalují své cíle. Chtějí se bavit, hrát pro potěchu, tanec a zpěv. Intelektuální zákoutí a stylotvorné náměty jsou věci, o které Omertá nezakopává ani v nejmenším. Album šlape, má energii, ale pro mě osobně je bez přidané hodnoty, díky které bych si alba vážil více.

Prach zvířený odchodem Portnoye z Dream Theater už klidně dosedl zpět na své pozice a je třeba se dívat kupředu. Portnoy se krátce mihnul u Avenged Sevenfold, aby následně sestavil vlastní kapelu Adrenaline Mob. Věrným druhem u mikrofonu se mu stal velký hlas Russell Allen (Symphony X). Přechodně se v sestavě mihli kytarista Rich Ward a basista a Paul DiLeo (oba Fozzy), aby sestavu v roce 2012 doplnil kytarista Mike Orlando a basák John Moyer (Disturbed). Velké debutní placce „Omertá“, předcházelo v roce 2011 eponymní EP, ale není třeba jej shánět. Z pěti skladeb se čtyři objevují na recenzovaném debutovém disku. Jediná položka, která odůvodňuje touhu po EP, je cover skladby "Mob Rules" od Black Sabbath z Diovy éry.

 

A kde že se zasloužilí pánové stylově s Omertá pohybují? Prog škatule nechte zasunuté hluboko v šatníku. Tady se řine přímočarý moderní rock / metal s mnoha vlivy. Pro někoho dle zúčastněných jmen málo, pro hudebníky pravděpodobně očistec. Při poslechu naskakují jména jako Disturbed, Nickelback, Static X, Godsmack. Ze starších pak mohu jmenovat i Mötley Crüe (album Mötley Crüe), či Skid Row (album Subhuman Race), letité soubory v počátku koketování s moderním soundem a rodící se trendovou vlnou za oceánem.

 

„Adrenaline Mob – Indifferent“

 

Omertá se prezentuje moderním zvukem šlechtěným současnou dostupnou nahrávací technikou, takže pokud vám vyhovují nařvané a nasvalené počiny třeba takových Nickelback, budete se pod pevnou zdí cítit v bezpečném stínu. Album má koule, to bez debaty. Cením si odvahy hlavních tvůrců pustit se do něčeho, co není srovnatelné s jejich původní domovinou a začít zcela jinde. Portnoy hraje především pro celek. Stejně tak mě baví sledovat Allena, jenž v tklivějších, pomalejších skladbách odhaluje své známé kvality. V energičtějších kusech vystrkuje svůj drsnější silácký vokál neohroženě do popředí. Orlando zcela jistě dokonale zná díla Vaie, Wyldea i Morela, či sekerníky z vrstevnické generace. Snaží se držet zaběhaného a příliš neuchvacuje. Možná v občasných kytarových výletnických exhibicích, těch jest však poskrovnu. V součtu mi vychází snaha o pohodovou muziku, bez tendencí o jakýkoliv prog náznak, pečlivě připravená kolektivní přímočará jízda k cíli.

 

Dobře se mi na albu poslouchá cover "Come Undone" od Duran Duran, který se z celku vymyká. Ten jest pojat vcelku výpravně a jde o skoro duet Allena s hostující Elizabeth Hale (Halestorm). Jakmile Liz obnaží své emočně nabité rejstříky, jsem v melodickém nebi. Trocha Lucassena či Sammeta v rozumné míře nikdy neuškodí, protože v druhé polovině alba se začíná celkově hrát trochu na jinou notu. Moderní metal není hlavním spasitelem, ale do otěží se zapřahá klasicky zemitý, americky střižený, melodický hard-heavy rock, kde nacházím spíše emoční Saharu a hraní pro hraní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky