Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dlouho bylo kolem Ahab ticho. Pauza od vydání předposledního počinu The Boats of the Glen Carrig se nakonec natáhla na neskutečných osm let, ale aspoň bylo dostatek času k pořádnému naposlouchání tohoto klenotu. Byl jsem zvědavý, po jakém mořském tématu Droste se svými kumpány tentokrát sáhne. Minule nás strašila monstra číhající na ztroskotance, ke kterému hrál proměnlivý soundtrack plný bolesti i vzteku. The Coral Tombs se inspiroval ikonickým dílem Julese Verna 20 000 mil pod mořem. Kdysi jsem jeho příběhy miloval, děkuji tedy za připomenutí. Ahab jsou samozřejmě krapet temnějšími vypravěči, takže návrat do dětství a nevinnosti nehrozí. Škoda.

Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že nové album od Ahab bylo netrpelivě očekáváno. Alespoň já se moc těšil. Kapela si za svoji kariéru stačila kolem sebe vytvořit bez debat kultovní status. Sice funeral doomovou škatulku opustila už po druhém albu, ale pochmurno, temnotu a tvrdost ve svých kompozicích stále zachovává. The Giant nabízelo možnou cestu, z které však The Boats of the Glen Carrig sešla. The Coral Tombs je opět nahrávkou trochu jinou. Charakteristické rysy kapela neztratila a díky nim ji na hony rozeznáte od jiných. Ahab se od většiny temné doomové scény liší svým naturelem i tím, že nestojí na místě. Valí se jako hlemýžď, nicméně bez pauzy k nadechnutí a bez ohlížení se do minulosti.

Desku otevírající Prof. Arronax’ Descent into the Vast Oceans je šleha jak ďas. Posluchače udivuje deathmetalovým úvodem s psychedelickými vsuvkami. Moře tentokrát bylo obzvláště rozbouřené. Záhy se ztiší, pouze se kolébá, hlasy tklivě přednáší… Na ni navazuje pochodová Colossus of the Liquid Graves, kterou mám z nahrávky nejraději. Kila hoblují, Droste growluje proklatě nízko. Nad drtící kytarou se vznáší sólové výjezdy. Chropot se střídá s příjemně žalostným zpěvem a celek má zvráceně melancholickou náladu, z níž není úniku. Mobilis in Mobili se rozjíždí hodně pomalu a potichu, ale postupně se pěkně rozdivočí. Nejvíce mě baví nenechavá basa Stephana Wandernotha, která skladbu a vlastně celou desku háže svou psychopatickou hrou do světa, v němž byste doomovou bandu nehledali. Na kořen ohlodaný sound se v případě Mobilis in Mobili mění na specificky omamnou poezii sahající až někam k art rockovému malování.

Pouštně jižanské aroma The Sea as a Desert posluchače láká přitažlivou souhrou kytarových kejklů a basové rebelie. Tento motiv se postupně vlévá do extrémnějších vod, nijak se ale nemění, a to se mi zamlouvá. Melodické linky jsou nakažlivě nádherné, ale rozhodně ne přístupné na první či druhou dobrou. To platí pro celou desku. Vše je lákavé, čisté, minimalistické a přitom není vůbec jednoduché se do alba dostat a vstřebat všechna jeho zákoutí. Plochy s čistými zpěvy a jemnějšími linkami jsou odtažitější než místa, kde se všechno hrne skoro v deathovém stylu. Titulní tryzna mi ze začátku evokuje Pink Floyd, nebýt temného vrčení a zlé atmosféry. Nejdelší kompozice Ægri Somnia láká pestrou rytmikou a vznešeně odpudivým odmítnutím jemných stránek lidství. Závěrečný majstrštyk The The Mælstrom mi svým způsobem připomenul starou Anathemu. Tentýž žal, to samé smutnění s krásnou melodikou. V půlce se kapela vrací k záhrobním radostem, k funerálním břehům a řevu mučené oběti.

Netvrdím, že Ahab natočili svoji nejlepší desku. Celou diskografii mají vyrovnaně kvalitní. The Coral Tombs v této linii mimořádných nahrávek pokračuje. Kapela se vyvíjí a přitom zůstává dokonale svá. Doom metal díky takovým ikonám neumírá, a pokračuje ve svém osudovém tažení dál.