Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před pár lety jsem narazil na jméno DAGOBA v souvislosti s jejím předskakováním Paradise Lost. Byl jsem zhnusen touhle kombinací a kapelu jsem nelítostně zasklil. Po dalším čase jsem neustále narážel na slova uznání této skupiny a tak mi to nedalo a poslechl si „Face the Colossus“. Byl jsem konsternován kvalitou a hlavně nasazením této už ne začínající smečky, která však právě v té době prorážela do světa. Za sebou dvě parádní desky, které jsem zpětně vzal na milost a propadl jim. Jen jsem pořád nerozuměl spojování DAGOBY death metalem.

Ano příměs stylu smrti industriálnímu groove metalu byla znatelná zejména v kytarách. Ale jinak určitě ne. „Poseidon“ byl už kapku razantnější než předchůdce, ale také se zaobíral čím dál chytlavější melodikou. Nebylo to špatné album, ale... To novinkové peklo „Post Mortem Nihil Est“ je jiné kafe. Pryč je to přílišné otírání o Fear Factory nebo i Machine Head (tam hlavně ve zpěvu). Pryč jsou i hradby melodií, které svojí monumentálností drtily posluchače silou velikou.

Rozepisoval jsem minulost zejména kvůli tomu, abych mohl dát na jevo šok, který jsem při poslouchání novinky zažíval. Než začnu psát o novém feelingu kapely, popíšu, co ve výrazivu DAGOBY zůstalo. Občasné melodické výlety, stejně tak určité filmové melodie, které v minulosti plnily v písních DAGOBY jednu ze stěžejních rolí. Smyčky sice už nejsou v popředí, ale přece jen se jich dočkáte. Rytmické parádičky dvojice Werthera a Costanzy i nadále baví posluchače svojí rafinovaností. Novic Yves Terzibachian skvěle zapadl k ůstřední trojici a dodal skupině právě death metalovou kytaru. Mě ale posadil na zadek Shawter. Jeho expresivní řev je na této fošně jen okrajově. Hlavní je hluboký kvalitní growling. Melodické zpěvy jsou využity minimálně, ale na druhou stranu cítíte v jeho hlasu nebývalou jistotu.

Úvodní „When Winter“ otevírá desku motivem jako vypadnutým z dílny takových Dimmu Borgir. Náramně jsem se polekal, že jde DAGOBA módní symfonickou cestou. Naštěstí se po pár okamžicích rozjede až old schoolový death metal, který jsem od dávno zajeté moderní kapely nečekal. Deska jede hlavně v onom kvapíku, který občas sklouzne k popově naladěné pasáži, jinde hardcorové řvanici. Můj favorit „I, Reptile“ je brutální klepačka s parádním refrénem. Dočkáme se i tanečně uhopsaného kusu či instrumentální atmosférické nádhery „Nevada“. Pánové jsou letos vyvážení a i přes výboje ven z metalového extrému sedí všechno pěkně pohromadě. Takže shrnutě řečeno - DAGOBA vynechali patos a drží se víc při zemi. Jejich styl je nyní dost jednoduchý a přímočarý, avšak díky svému talentu je možné objevovat chytré finesy i po x posleších. Pro mě jednoznačně nejlepší album, které DAGOBA natočili.