Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ahab - The Giant

AhabThe Giant

Jirka D.29.6.2012
Zdroj: 2x černý 12" vinyl
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / Project SE II pre-amp / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Skvělé víno. Barva těžce rudá s jasně červenými odlesky, chuť komplexně plná až hutná, zemitá, s lehčími tóny a dlouhým aftertastem. Buket přesto svěží a euforický.

Poslední dobou neusínám při jiné desce - novinka německých Ahab se stala mou pravidelnou ukolébavkou na dobrou noc. Poslouchá se skvěle, plyne nenásilně a jen občas zavoní páchnoucí zátokou s rozloženou mrtvolou vyplaveného trosečníka. Mluvil tu někdo u funeral doomu? Ale kdež, tahle muzika je balzám ... škoda že v polovině vždycky usnu ... a tak doposlouchám za bílého dne i zbytek desky a jdeme se podívat na výsledek.

 

Čtveřice semknutá kolem zpívajícího kytaristy Daniela Drosteho přišla se svým třetím řadovým albem na konci května a pokud jsem zatím měl tu možnost zaslechnout ohlasy a reakce z různých stran, byly všechny pozitivní a téměř nadšenecké. Však také není divu, protože pokud mi někdo v poslední době dokázal, že i v dnešních časech lze přijít v ranku doom metalu s nahrávkou čerstvou a neomezující se pouze na postupy ohrané již mnohokrát, byli to právě Ahab. Co se ovšem nezměnilo, je vysoká cena za fyzické vydání, kromě CD verze snad ještě za rozumný peníz, jsou k dispozici dvě vinylová 2LP vydání (lišící se barvou vinylu), jež jsem zatím ani nedohledal v českých distribucích a v těch zahraničních to stojí balík. Smutné, ale být fanouškem v Česku je drahý špás.

 

Šestice skladeb na běžné CD edici, hodina hrací délky a oproti předchozím dvěma albům výrazně jiná obálka – toť základní suchá fakta. První pohled si jistě přitáhne titulní obrázek, který sice stále zachovává mokrou kapelní tradici, ale třebas ve srovnání s předchozí prací, která byla vypůjčena od francouzského romantika Théodore Géricaulta, působí nový motiv přeci jenom odlišně. Lépe? Nebo je to průšvih? Pokud snad je nutné vynášet soud, vezmu to od lesa – měl-li bych doma tenhle motiv na dvanáctipalcovém gatefoldu s dvěma bíločernými vinyly uvnitř, ani bych nepípl.

 

Hudební partie je rozehrána trumfovými kartami a Ahab sází jednu za druhou tak, že ostatním spoluhráčům padá brada blíže stolu a v rozhodujících chvílích zapomínají, že jsou na tahu. Úvod „Further south“ zkrátka odzbrojuje, atmosférický rock jak víno, jehož chuti dominují kytarové tóny, ke kterým se postupně přidávají podtóny bicích, čitelné jednotlivě a ostře. Chutí vjem je završen klenbou zpěvu a to čistého a krásného, který je v rozhodujícím momentě doplněn o další hlasovou linku a v té chvíli poznáváte, že pijete dobrý ročník. Jenže co by to bylo za košt, kdyby zůstalo jen u jednoho vzorku a tak ještě v první skladbě přichází pohárek s dalším vínem, temně rudé až rudočerné barvy, které budete válet po patře pozvolna, abyste poznali, že pro vznik těchto hutně zemitých tónů vyplňujících celý prostor chutí svítilo jiné, než moravské slunce. První dojmy jsou ztrápené a těžké, přesto nelze odolat a s chutí již značně přivyklou upíjíte druhý doušek „Aeons elapse“, jenž prohlubuje předchozí dojmy, zároveň je rozvíjí do šíře celého chuťového spektra a vám je jasné, že u této ochutnávky se chvíli zdržíte. Budou před vás podávána vína těžká, jižanská, v některých jasně rozeznáte problesk svěže červené barvy a melodické linky, to jak se paprsek zlomí o sklo pohárku projde k vaším očím přes jinak temný mok odrůdy „Deliverance“, v jiných přibude světlejších míst plných harmonie a teplého souznění, místy vytažených z temného dna až do honosných výšin mohutných kleneb vodní hladiny „Antarctica the polymophes“. Nejtěžší moment přichází před závěrem večera, „Fanthoms deep blue“ připomene tvrdá vína, v chuti zarachotí jako Dornfelder, jako když pozvolna sunete masivní stůl po podlaze, ale i zde výsledný komplex chutě složen z mnoha tónů a podtónů. Úplný závěr „The Giant“ nechává všechny zážitky koštu dozrát, prohloubit se a zarýt to chuťových pohárků i paměťových smyček. Podobá se dlouhému dozvuku dobrého pití, kdy už jen převalujete jazyk v ústech, vychutnáváte, přemýšlíte a přitom vaše hlava stále nepoznala, že sklenka už je prázdná...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Boďa Paloncy / 28.10.12 16:56odpovědět

Tahle deska má duši, atmosféru. The Giant není o poslechu, ale o pocitech. Zasloužené absolutorium

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky