Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Belgičtí Omnerod na mě zapůsobili při prvním poslechu. The Amensal Rise je už třetí nahrávkou v pořadí, nicméně až nyní se jejich věhlas dostal k širší obci posluchačstva. Moje maličkost doposud neměla o progresivně laděné partě z Bruselu tušení, pozitivní ohlasy ve virtuálním vesmíru mě nalákaly a hned první dojem byl nadšený. Omnerod nelze s lehkým srdcem zařadit do stylové stáje. Pánové koketují s ledasčím. Základem může být progres. Jsou samozřejmě v zásadě extrémním bandem, který se nebojí zmíněného progu, melodií, ale ani djentu či muzikálového mainstreamu. Vlastně první jméno, které mě pro srovnání napadlo, byl šílený Devin Townsend. S veškerou pompou, patosem a dramatičností a prozatím bez jeho aktuálního velikášství.

The Amensal Rise lze poslouchat jako velice příjemnou desku s mnoha barevnými odstíny. Je možné je vnímat a užít si jejich vrstevnatost či technické finesy. Můžete si ji ale prožít bez hloubkového ponoru. Zásadní pro Omnerod je skvěle napsaná píseň. Samozřejmostí je vynikající zvuk, respektive šťavnatá barva nástrojů nebo vokálních kreací pěvecké dvojice - sólového Anthonyho Deneyera či zpívajícího kytaristy Romaina Jeuniauxe. Zpěvu se budu věnovat samostatně, už jen tohle si jejich bohatost zaslouží.

Album se skoro sedmdesáti minutami nabízí doslova mamutí sound. Skladby z The Amensal Rise potřebují dostatek prostoru pro plné vyznění. Dávají si na čas, samostatnou kapitolou jsou mistrovsky promyšlené předěly mezi jednotlivými songy. Album zní dokonale plynule a pěkně široce. S přivřením očí lze hovořit takřka o samostatných skladbách. Předěly si hrají s nápěvy skladeb. Ty pak obměněny pojí album v jeden epický monolit.

Pro někoho budou stylové skoky překážkou, jiný je s obdivem uvítá. Zpěvy střídající growly a klenuté čisté linky, tiché přednesy spolu s muzikálovým zpěvem jsou lahůdkou. Album můžete vnímat dohromady, pomyslně si zpěvy vymazat a dýchat při rytmických zvratech s mňamózně vymazlenou basou, ujíždět si při orchestrálních výbuších. Klasické rockové obsazení doprovází spousta hostů (dvojice houslí, klavír nebo klasická kytara). Rovněž si muziku můžete dát do doprovodného módu a poslouchat kreace obou pěvců. Growl a řev mě až tak nezaráží, byť jsou ve všech ohledech skvělé. Čisté vokální linky jsou tím nejlepším. Hlas si dělá, co chce. Vypráví, vzrušeně deklamuje, křičí i něžně zpívá. Sílu zpěvu doprovází i příjemné zabarvení a síla důrazu. Když falzet, tak pevný. Když ztichne, je tichý ale stále výrazný.

Jestli jsem to pochopil správně, The Amensal Rise si Omnerod vydali vlastními silami. Nic není necháno náhodě, ať už mluvíme o masteringu, za nímž stojí Tony Lindgren (mimo jiné Amorphis, Disillusion nebo Enslaved), za mix odpovědný Julien Huyssens si své jméno teprve buduje, nicméně o jeho budoucnost se nebojím. Hovoří za něj jak nahrávky Omnerod, tak namátkově vyhmátnuté Neverus či Meridian4. Široširý hudební vesmír The Amensal Rise zdobí zdánlivě jednoduchý cover od indického umělce Bramhastra, který spíše napoví než by vysvětloval.

Omnerod nejsou začátečnickou kapelou, renomé si budují naprosto suverénně. Podle mě je od úspěchu napříč scénou dělí jen krůček. Je otázkou, zda to vůbec chtějí. Známá značka vydavatelství kapelu dokáže dostat kamkoliv, jak to ale pak je s tvůrčí svobodou, na níž si Omnerod očividně zakládají, je otázkou druhou a těžko z mé strany zodpověditelnou. Omnerod jsou tedy seskupením, které na sobě neustále pracuje, vyvíjí se. Pojí v sobě stejnou měrou death, prog, djent či muzikálovou výpravu. Nepotřebují nikoho z venčí, aby se o ně postaral. Zvládnou to sami. Nebojí se ovšem oslovit známou osobnost, aby jim pomohla se zvukovým kabátkem. Dokonalost? Možná… Každopádně se jedná o dílo vynikající a výživné.