Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Algiers - There Is No Year

AlgiersThere Is No Year

Ruadek22.5.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Třetí deska potvrdila už jen to, co bylo jasné do první chvíle. Tuhle lavinu tvůrčí svobody a plamenných názorů nic nezastaví a opět se o tom bude hodně mluvit.

Jak se to má s Algiers a jejich pohledem na svět se třetí deskou? Slovy Ryana Mahana, který poskytl svůj pohled na věc pro The Guardian:

 

„...they came together to disrupt the idea “that somehow America is exceptional”. For Mahan, the only exceptional thing about it is “its violence, and getting close to meeting the Greek and Roman empires in a complete spiralling and collapse. It was: this makes us feel fucking alienated, how do we deal with it? That’s where the band comes from.”

 

 

Třetí deska je nasraná, ale se střízlivým pohledem na věc. Kritická, politická, plná syrových a zcela záměrně disharmonických jazzových postupů. Je tím vším, co byste od talentů v této lize čekali. S ničím se nesere a láduje to do vás od první chvíle. Je zpovědí o rasismu, o tom, jak se všichni propadáme do totální řiti a nikdo s tím nic nenadělá. Je to nihilistickej marš, stejně jako jeho předchůdci. Spojení elektroniky, punku, gospelu, soulu a jazzu. Nemá to škatuli a ani mít nechce. Je to počin čtveřice naprosto odlišně smýšlejících lidí, kteří nevydávají desky proto, aby se někomu zalíbili. Ani proto, aby tvořili hity. Tvoří, protože svou muzikou zahánějí své démony. A mluví k těm, kdo poslouchají. O barvách pleti. O tom, kdo to tady všechno řídí a jak blbě to dělá. O nenávisti a násilí a o tom, z kolika stran se na to dá pohlížet. Co se řeší a co je přehlíženo. O věcech, o kterých slyšet nechcete a už vůbec ne je řešit. Mnohdy ani nemůžete.

 

Algiers netvoří hity a tvoří nepříjemné zvuky, ze kterých měl ostatně Fisher jako malý hrůzu. Tahle neurvalá kapela, která hlásá do světa své vize o konci ve spirále a kritizuje US politiku, přitom předskakovala Depeche Mode na jejich šňůře a živě vytupovali i v Late Show Stephena Colberta. To je na to, co produkují, docela síla. O to víc jsou slyšet a víc tepou do lidí věci, co si myslí. A že to nejsou plky punkerů odněkud ze dna lahve. Těm lidem to pálí a bojují za něco, co možná nemohou prosadit ani vyhrát, lidem ale kladou otázky. A nutí je přemýšlet. Jejich industriální punk s gospelovou pěnou u huby je k tomu ideální.

 

Víc o téhle věci nenapíšu. Není proč, budu šetřit slovy. Recenzi ukončím Mahanovými slovy:

 

„Pokud v něco doufáte a nejste pesimističtí, je to poměrně naivní. Pokud jste ale jen pesimisty, pak je to kurva cynické“

 

Tento rok patří Algiers, obávám se, že na alternativní scéně se těžko najde věc, která by se mi tolik zažrala pod kůži.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky