Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S trochou nadsázky by se dalo říct, že co nová Claypoolova deska z posledních let, to úplně jiný svět. Historie jeho netradičních projektů a nápadů je samozřejmě dlouhá, ale teprve teď začínám mít dojem, že všechno nabralo neuvěřitelné obrátky a že Claypool už zcela opustil realitu, která - upřímně řečeno - v jeho případě nikdy moc normální nebyla. V únoru 2014 vyšla výborná bluegrassová spolupráce s Bryanem Kehoem a ještě téhož roku se nového zpracování dočkal soundtrack k čokoládové továrně Willyho Wonka, tentokrát pod logem Primus. V polovině roku 2016 pak Claypool spojil síly se Seanem Lennonem a výsledkem byla fantastická věc Monolith of Phobos. No a letos na konci září, opět pod hlavičkou hlavní kapely Primus, se svět zbláznil docela.

Knížku The Rainbow Goblins (1978) od italského autora Ul de Rica prý Claypool četl svým dětem, když byly malé, a přitom byl sám natolik fascinován tím, co kniha obsahovala, že v něm touha převést toto čtení do formy hudební nahrávky uzrálo už dávno. Na wikipedii se dokonce píše něco o fascinating music project, což nevím, kde se tam vzalo, protože výsledek v podobě desky The Desaturating Seven je zatím to nejkratší, co pod logem Primus vzniklo. 34 minut prostě není moc a za sebe přiznávám, že to chtělo něco přidat.

Krátkou chvíli při shánění informací o desce jsem přemýšlel o tom, jestli ji Claypool zamýšlel jako desku pro děti, ale po pravdě nemám ten dojem. Úvodní proslov the goblin mastera v podání Justina Chancellora (ano, toho basáka z Tool) má potenciál vyděsit i mnohem odolnějšího než dětského posluchače a stejně tak i to, co se začne odehrávat následně, není z kategorie user friendly sessions. Primus balancují někde na hraně mezi hudebním experimentem pro vyšinuté a snahou o sofistikovaný hudební humor, který je i přes netradiční pojetí a těžkou uchopitelnost materiálu prakticky všudypřítomný. Z celého toho experimentu je cítit radost a lehkost, ale současně i zcela jiný svět, ve kterém se Claypool nachází. A vstup je pouze na vlastní nebezpečí, zkuste třeba song The Seven.

No a teď suďte.

Na jednu stranu deska obsahuje výborné pasáže a skladby tažené typickým Claypoolovým tappingem, na stranu druhou jsou zde i místa, kde se člověk ztrácí a těžko orientuje; anebo prostě jen marně hledá skutečný autorův záměr. V tomto ohledu deska nedává vůbec nic zadarmo a i přes možná očekávání něčeho snadného (přece jen jde o cosi jako hudební doprovod k pohádce) představuje slušnou posluchačskou výzvu, na kterou nebude mít trpělivost každý. S tímhle rizikem se prostě musí počítat.

Pokud snad obsah nahrávky vzbuzuje otázky a místy snad i lehké rozpaky, které notně přiživuje její krátkost, provedení desky je jedním slovem výborné. Ztvárnění vinylu jako čiré desky se sedmibarevnými splattered šmouhami v barvě duhy je zcela ojedinělým jevem, kdy téma alba prostoupilo vším, čím mohlo. V tomto ohledu to lépe snad ani nešlo.