Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Polská scéna je pro black metal stejně zásadní jako ta norská, potažmo celo skandinávská. Jedněmi z těch, o kterých se mluví v superlativech, jsou Cultes Des Ghoules. Nějaká chvála sem tam doputovala i k mému uchu, ale poslech jsem neustále oddaloval. Teprve před pár týdny, kdy kapela vydala své další dílo, nastal čas prolomit ledy.

Cultes Des Ghoules existují od roku 2004 a velkými deskami zrovna nehýří. Aktuálně jim vychází třetí album pojmenované Coven, Or Evil Ways Instead Of Love. Zdobí jej povedená modrá malba, která navzdory studenosti působí docela klidným dojmem. To se už nedá říci o hudbě, kterou je jak jinak než black metal. Ovšem tenhle black je trochu jiný, je více okultně laděný, rozsáhlý a hodně otevřený. Nenavozuje pocity sklíčenosti ani příliš neděsí. Naopak – funguje hned od začátku a chytne vlastně okamžitě. Přesto však zní dostatečně zle, naštvaně a mysticky. To díky pestrosti, kterou si jednotlivé kompozice žádají. Jsou totiž velmi bohaté (ostatně nepovolí pod deset minut) a různorodé. Už jen úvodní kus, by mohl být klidně rozdělen minimálně na dvě části.

Album je rozděleno na dva disky, které dohromady tvoří pět stop o celkové délce hodiny a půl. To je celkem slušná porce a jeden by se mohl zaleknout, že něco tak velkého bude těžko fungovat. Světe div se, funguje to naprosto výtečně. Kapela dobře ví, kdy má zaútočit svižným black metalem s hodně syrovým podtextem. Zároveň se nebojí sklouznout do klidnějších až ambientnějších vod, či zádumčivě tlouct na doomovou notu. Ta atmosféra by se mnohdy dala krájet. Pánové tvůrci jsou totiž mistři, kteří si dobře vědí, jak kterou náladu vytáhnout. Ovšem nejvíce jim sluší blackmetalové dunění, které je tak uvěřitelné, jak jen to jde. V momentech, kdy takové pasáže přijdou, se člověku naježí chlupy na těle. Může to znít jakkoli pitomě, ale ta muzika je vážně perfektní.

Velký koncept, který svírá dílo, je mi sice utajen, jelikož jsem se nedokopal k překladu textů, ale dle celkových ukazatelů kapely jistě půjde o další uctívání potvor Necronomiconu, či jiných tvorů z hlavy H. P. Lovecrafta. Zajímavostí jsou názvy skladeb, které vždy začínají první větou textu té které skladby. Podobně jako to dělali Master’s Hammer na Jilemnickém okultistovi. Ale tím jakkákoli spojitost se zmíněnou kapelou končí. Přirovnávat můžeme klidně k takovým Peste Noire (vzdušností hudby jako takové) či Mayhem (onou provokativní náladou).

Ty dlouhé skladby nejsou samoúčelné, má to svůj řád. Nejsou jednolité, ačkoliv dokáží krásně tlouct jeden rytmus po nějaký čas. Právě ta určitá monotónnost je mi hodně blízká. Na druhou stranu jí zase není tolik, aby se člověk přestal orientovat, vždy v pravý okamžik přijde změna. Zkrátka velice pestrý kousek, a to i díky hostům z takových kapel jako Mgla nebo Negative Plane. Škoda jen, že jsem se k němu dostal až teď, jistě bych jej zmínil v rámci bilance uplynulého roku.