Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak se to má s Algiers a jejich pohledem na svět se třetí deskou? Slovy Ryana Mahana, který poskytl svůj pohled na věc pro The Guardian:

„...they came together to disrupt the idea “that somehow America is exceptional”. For Mahan, the only exceptional thing about it is “its violence, and getting close to meeting the Greek and Roman empires in a complete spiralling and collapse. It was: this makes us feel fucking alienated, how do we deal with it? That’s where the band comes from.”

Třetí deska je nasraná, ale se střízlivým pohledem na věc. Kritická, politická, plná syrových a zcela záměrně disharmonických jazzových postupů. Je tím vším, co byste od talentů v této lize čekali. S ničím se nesere a láduje to do vás od první chvíle. Je zpovědí o rasismu, o tom, jak se všichni propadáme do totální řiti a nikdo s tím nic nenadělá. Je to nihilistickej marš, stejně jako jeho předchůdci. Spojení elektroniky, punku, gospelu, soulu a jazzu. Nemá to škatuli a ani mít nechce. Je to počin čtveřice naprosto odlišně smýšlejících lidí, kteří nevydávají desky proto, aby se někomu zalíbili. Ani proto, aby tvořili hity. Tvoří, protože svou muzikou zahánějí své démony. A mluví k těm, kdo poslouchají. O barvách pleti. O tom, kdo to tady všechno řídí a jak blbě to dělá. O nenávisti a násilí a o tom, z kolika stran se na to dá pohlížet. Co se řeší a co je přehlíženo. O věcech, o kterých slyšet nechcete a už vůbec ne je řešit. Mnohdy ani nemůžete.

Algiers netvoří hity a tvoří nepříjemné zvuky, ze kterých měl ostatně Fisher jako malý hrůzu. Tahle neurvalá kapela, která hlásá do světa své vize o konci ve spirále a kritizuje US politiku, přitom předskakovala Depeche Mode na jejich šňůře a živě vytupovali i v Late Show Stephena Colberta. To je na to, co produkují, docela síla. O to víc jsou slyšet a víc tepou do lidí věci, co si myslí. A že to nejsou plky punkerů odněkud ze dna lahve. Těm lidem to pálí a bojují za něco, co možná nemohou prosadit ani vyhrát, lidem ale kladou otázky. A nutí je přemýšlet. Jejich industriální punk s gospelovou pěnou u huby je k tomu ideální.

Víc o téhle věci nenapíšu. Není proč, budu šetřit slovy. Recenzi ukončím Mahanovými slovy:

„Pokud v něco doufáte a nejste pesimističtí, je to poměrně naivní. Pokud jste ale jen pesimisty, pak je to kurva cynické“

Tento rok patří Algiers, obávám se, že na alternativní scéně se těžko najde věc, která by se mi tolik zažrala pod kůži.