Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

1. července roku 1971 během noci vzplál a lehl popelem psychiatrický ústav ve  Fairhavenu v Massachusetts. Do objektu se šlo dostat až po šesti dnech. Ze 70 zde přítomných lidí 68 uhořelo a dvě těla se nikdy nenašla. Šlo o chovance Ernesta Semenova a jeho psychiatra Richarda Lankina. Semenov byl prohlášen za chorého po rituální vraždě své manželky a dvou dcer v roce 1968. Právě zmizení obou pánů dalo městečku nálepku podivného místa, které obestoupil strach z toho, že se onu noc stalo něco mnohem zlověstnějšího, než jen obyčejný požár. Ačkoli většina dokumentů týkajících se tohoto případu je zapečetěna z důvodu ochrany důvěrnosti pacientů, některé spisy údajně narážejí na možné masové vraždění vězňů a zaměstnanců ve stylu okultismu a na vztah mezi Dr. Lankinem a Semenovem, který šel daleko nad rámec vztahu lékaře a pacienta. Když k tomu přidáme zážitky hasičů odkazující na znetvořená těla nalezená uvnitř ruiny ústavu a vliv jakési halucinogenní látky, po které se jim  zdálo, že vidí dvě postavy jak tyhle těla tahají, máme tu opravdu silný koncept pro jedno dark ambientní album.

Navíc, když Duncan Ritchie umí díky Flowers For Bodysnatchers hranice dark ambientu svérázně překročit. Jeho hudba nejede v jedné linii, její forma je obsáhlejší. Infernal Beyond je heavy ambient, chmurná a tíživá vize budovy tu noc před požárem i po něm, když troskami bloudí duchové a okultní věda si dělá s myslí, co si zamane. V jedné chvíli zazní i akordeon, jsou tu různé druhy vokálů, které nahánějí husí kůži, protože zní opravdu jako nemocné duše uhořelých. Jsou tu zřetelné stopy industrialu, ruchové symfonie, reálné terénní zvuky, piano i náladové prosnění. Je tu zvuková blízkost samotného Satana.

Duncan se tématicky vrací k osobě Ernesta Semenova, který mu evidentně nedá spát. V roce 2017 vydané album Asylum Beyond je takovým prvním dílem zabývajícím se šílenými činy toho člověka. Těla jeho blízkých byla zohavena stejným způsobem, jako byla těla z léčebny o tři roky později. V prvním případě byla v jeho domě nalezena spousta okultní literatury a on sám u těl mrtvých. Kam se však poděl po požáru ústavu? Obě alba se ale svým zpracováním přece jen trošku liší. Z novinky to čisté pudové zlo sálá víc.

Infernal Beyond funguje jako ta nejlepší možná varianta konceptu. Dle skutečné události, během let krapet přibarveno a nakonec ještě zhudebněno jako soundtrack. Tohle všechno jde člověku hlavou a Duncan jako autor ví, kam ve své fantazii sáhnout, aby nechal mluvit plíživost downtempové muziky. Téma je to silné, mystické, myslet si o něm můžeme cokoli, ale skrze hudbu nelze nevnímat děsivost a obskurní blízkost čehosi nad běžné chápání. Spojení choromyslnosti a samotného Pekla, na které se ve skutečnosti přece nedá věřit.

Po poslechu Infernal Beyond nevím, nevím... Myslím, že to místo zkrátka existuje a pokud ho budeme nazývat Peklem, zůstává tu nedůvěra pouze k tomuto profláknutému slovu. O slovo však nejde, jde o to Místo a ten Pocit z něj. Je to strašidelná nahrávka. Když už by měla dark ambientní deska nahánět hrůzu, je to právě Infernal Beyond. V celém tomto albu dlí duch nepříčetnosti a nemocné atmosféry. Rudočerná záře na odlehlém místě za městečkem je vidět z dálky a když se octneme až před branami ústavu, z plamenů zní tahle ponurá hudba. Album pro fanoušky temných a okultních soundtracků.

Představivosti se meze nekladou, takže pokud se během alba vracejí tupé údery, mohou symbolizovat varovné odpočítávání, stejně jako přítomnost někoho nebo nečeho, co se stále pohybuje troskami. Nebo zvuk jiné reality, z portálu do nového, neznámého, avšak patřičně děsivého prostoru. Ta nemocná aura je velké téma. Dobře si pamatuji, jak se ní popasoval Necrocock na svém Psychiatrickém albu. To vyšinuté hihňání, autenticitu spojenou s funerální vznešeností. Infernal Beyond otevírá své zvrácené nitro hned první skladbou A Beautiful Dark Place. Zhudebnělými obavami, vyklepaným dechem pacientů schoulených pod peřinami, vrzající podlahou a až obřadním pozadím něčeho fakt velkého. Pohlcujícího.

Requiem pro panenku po americku? Dost možná, ale to pozadí je určitě temnější. Infernal Beyond je povedená exkurze někam, kam se normálně člověku dvakrát nechce. Duncan Ritchie dokázal albu vtisknout hororové a traumatické prostředí a většina nahrávky nutí posluchače naplno vnímat. A samozřejmě s klasickým výsledkem - to nevysvětlitelné musí zůstat utajeno, tohle album je smyslným průvodcem, ne vyšetřujícím odhalujícím pravdu. O tu tady nikdo nestojí, chceme se dotknout zla!