Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kanadská kapela Show Of Bedlam funguje nějakých deset let. Letos vydávají své druhé album Transfiguration, které nadále prohlubuje jejich fascinaci podivnými psychiatrickými zákroky. Neméně vyšinutá je i hudba samotná, ale to už asi každý tuší. On totiž i obal téhle nahrávky není kdovíjak uklidňující. A znepokojivých pocitů je toto album opravdu plné.

Žánrově skupina spadá do sludge škatule s všemožnými přesahy do doomu, post-metalu a i ten drone se tu a tam zaleskne. Takových kapel, které se dají takto popsat, není málo a skoro by se hodilo pro ně vymyslet nový pojem, protože vyjmenovávat dokola změť stylů je jednak unavující a jednak to vypadá divně. Takže nějaký sludge doom? Třeba tak…

Pojítka hudební můžeme najít už na první nahrávce, která byla zároveň split albem. A to s nikým jiným, než s divokými Jucifer, kteří v tehdejším období inklinovali k podobné hudbě (kapela však neustále prochází vývojem a pořád zkouší něco nového, či jinak experimentuje s hudebními styly). Proto obě kapely našly společnou řeč v psychiatricky vyšinuté podobě. A nejen to mají obě jména společné. Tím dalším je ženský zpěv, u kterého bych se na moment zastavil.

Paulina Richards je zpěvačka, která má velice specifickou barvu hlasu. Některými polohami mi připomněla Mayu, vokalistku Cold In Berlin. Jen pro úplnost uvedu, že její vokál můžete znát i z nahrávky Masseter, která pulzuje na vlnách experimentálního rocku. A vůbec nezní zle. Její poloha je něco, co pro daný hudební směr zkrátka pasuje a sedí to tam. Bez něj bych si tu muziku asi tolik neužíval. Je to stejné jako kdyby do hudby Monarch řval chlap – kouzlo nepříčetnosti by bylo pryč. A možná, že i s Monarch nějaké asociace najdeme. Takže, když si sečteme dosud zmíněná připodobnění: Jucifer, Cold In Berlin, Monarch – dojdeme k faktu, že tu máme kvalitní zpěvačku pasovanou do netradiční a hodně zamyšlené muziky, která se nebude líbit všem, ale jen těm, kteří rádi podivný doom s ostrými hranami a hlubokým vcítěním.

Ta hloubka se tu dobře projevuje, protože ty rozmáchlejší songy v sobě mají takové zvukové propasti, čímž myslím to, jak úderně a pečlivě znějí. Nikoliv, že by to bylo nějak propastně žalostné, opravdu jde o slova chvály. Kupříkladu jsem lovil, kde kapela vyhrabala obrázek zdobící hlavní motiv obalu. Při poslechu tohoto alba a listování fotkami dávných praktik psychiatrických léčeben jsem najednou propadl divnému stavu, který byl vesměs prospěšný tomu, abych myšlenku oné hudby snad správně pochopil. Je to jistá kombinace zoufalství a deprese, zároveň nechybí i vzrušení a pocity objevování. Vždy záleží z jakého úhlu pohledu se člověk na situaci dívá (ať už tu hudební, či tu lékařskou). Jisté je, že to funguje, ale co hlavně – má to obrovskou sílu. Netrvá dlouho a tahle tortura vás vtáhne do svých osidel. Husí kůže a mráz běhající po těle je vlastně správný výsledek, a nelze se vůbec divit, že se objevil.

Utahané doomové pasáže s kytarovým základem stavějící na hrubosti a dekadenci tohoto nástroje. Temná tónina všeho a nervně vyznívající melodie a nepříčetné i zvláštně vyklidněné pasáže. Jindy zas muzika šlape naprosto strhujícím způsobem. Show Of Bedlam je totiž silně napjatá záležitost. Umí si pohrát s atmosférou a umí do skladeb vtisknout punc toho, o čem skutečně zpívají a čím se kdysi inspirovali. Tím je léčebna Bedlam s velmi bohatou historií. Ale to není nyní podstatné. Takže, máte-li chuť, ponořte se do praktik pavilónů. Je o co stát.