Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Delší půlhodinka debutního alba Orbit (2016) je kolekcí skladeb, které vznikly na základě početných kolaborací a je důvodem mého silného bažení po dalším materiálu, na kterém Alice Phoebe Lou dělá právě v těchto dnech. Ačkoli se jedná o sólovou desku mladé zpěvačky a skladatelky, důležitou roli sehrála všestrannost a hudební vhled nadaného německého instrumentalisty Mattea Pavesiho. Svůdně sladký a téměř po okraj plný pohár alternativy vám do hlavy nalije mladá Australanka, co si dláždí přímou cestu k věhlasu dobrou hudbou, excesy a obezličky přenechává nepotřebným.

Girl On An Island otevírá album lehkou notou akustické kytary a hned zkraje vím, že s touhle deskou mi bude dobře. David Gilmour by se zaradoval, kdyby věděl, jak odkaz jeho sólové kariéry žije. Úvodní úhoz do nylonové struny dál roste doslova po floydovském způsobu. Sociální baladu Society řadím k nejpovedenějším momentům alba, kdy rafinovaný minimalismus ve spojení s obrazy videoklipu uvolňuje silnou dávku emocí. Skutečně výborná umělecká macha. Start druhé poloviny třetí Red nápadně připomíná Damiena Rice, jak atmosférou, tak prací s hlasem a frázováním. Take Flight vrství na klavírní základ další nástroje způsobem, který jakoby zpomaloval čas. Začátek pětky Haruki stvrzuje hlasové nadání Alice Phobe Lou, který za doprovodu akustické kytary dobře vyniká. Závěr Walking In The Garden  podtrhuje jazzová trumpeta a rytmický záchvěv á la Hidden Orchestra. Žánrový rozptyl dokazuje i Amsterdam a naděluje zdánlivou monotónnost, jakoby hrál sám post-moderní klavírista Goldmund.

Něco už jsem slyšel a nenechám se jen tak zaskočit, ale titulní skladba Orbit mě přistihla doslova v nedbalkách... Čistá magie, při které mé myšlenky bloudí u finských přátel lesa Hexvessel. Pro mě osobně je to vrchol alba, opojný kus, který vás vystřelí až někam za oběžnou dráhu. Táhnoucí se zvuky kytary v poslední The City Sleeps vkusně uzavírají procházku jiným světem, cestu, která se započala v Austrálii a svého naplnění se dočkala v německém Berlíně, který nadějným umělcům přeje a pulzuje v notách napříč skladbami.

I po tolika posleších mě Alice Phoebe Lou stále ohromuje svým hlasovým témbrem, který jakoby nepasoval k její tělesné konstituci. Hlas má jen lehce zastřený, plný a výborně zvládnutý ve všech úrovních, které nechá zaznívat v často až strhující symbióze s hudbou. Dřímá v ní spíše klidná síla než rtuťovitost, takže temperamentnější povahy se jistě semknou do opozice. Nástrojová paleta sice je předzvěstí pestrosti a svou početností by snesla srovnání s postavami na orloji, ale dynamická překvapení ponechává v ústraní. Proměny se odehrávají na jemnější úrovni v ploše celého alba a stejně jako všechny cesty vedou do Říma, tak zde jsou všechny skladby korunovány úspěchem.