Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Živelný minimalismus tak typický pro Neurosis není minimalismem v pravém slova smyslu, neboť to, co se jen drží zkrátka, je zároveň až honosně vybaveným zvukem zcela odmítajícím potřeby minimalismu. Ale přesto tam je. Je jím celkový způsob hudebního pojetí kapely aneb boření veškerých nadějí a jejich opětovné nacházení. Je to kultovní proces, který je natolik opravdovým a zásadním, že je jeho jakákoliv další, rádoby smysluplná formulace, předem nedostatečná. Pět let tu tahle specifická muzika chyběla. Jistě, lze najít mnohé příbuzensky založené formace lákající podobnými argumenty, ale ten pravý, jedinečný, zkrátka ošidit nelze. Ten se dostaví až s každou novou deskou Neurosis. Dnes ve jménu Honor Found In Decay.

Vše podstatné je v názvu. Už v něm lze nalézt sounáležitost s tím, jak Neurosis zpracovávají své výzvy a mění je v jakostní soundtrack zkázy. Novinka je sonickou výpovědí nalezené hrdosti v rozkládajícím se kalu přítomnosti, kde není ani tak čas se zastavit, jako spíš upadnout na hubu a stejnou část těla i držet. Vše poctivé a pravé promlouvá jen v útržcích a je dušeno frustrací a zoufalstvím. Hudebním jazykem kapely řečeno - tam kde neúprosně rdousí kytarové valy folklórní echa amerického venkova, country myšlenkové pochody, nebo ambientní doprovod světlých zítřků. Zkrátka to, co jen probleskuje pod peřinou chmur. Tohle všechno se vrací spolu s novým albem v podobě, na kterou jsme už pár let zvyklí.

Otázkou zůstává jak moc zanícení a přesvědčiví ještě Neurosis dokáží být. Řekl bych, že tohle jim problém nedělá. Nic z probíhajícího příběhu nové nahrávky není jen prázdným obrazem svých původních závazků. Jen někdy (asi až v příliš jízlivém tónu) zapochybuji. Honor Found In Decay je albem dotahujícím hned několik zajímavě rozběhlých témat, ale také albem, které se místy tváří až příliš profesorsky. Jak tomu rozumět? Snad tak, že přes nespornou kvalitu a věrný dopad na posluchačovu mysl, zanechává novinka také několik prázdnějších míst, které tu být nemusely. Jde jen o okamžiky v záplavě tvůrčí jistoty, ale zdá se mi, že je jich o fous více, než na minulém opusu Given To The Rising, který ve mně logicky zanechal o něco hlubší otisk. Osobně si myslím, že start alba poněkud předčí jeho závěr a vrcholné okamžiky tak možná přicházejí příliš brzy. Aktuální kolos jde víc do podstaty hrubosti a síly. Nadále dbá na specifickou atmosféru, ale ta není tak pronikavá, jako spíš ušlapaná v rozkládajícím se okolí.

Ovšem ve finále stejně dospěji k názoru, že vytýkat této desce prakticky nic nelze. Neurosis jsou zpět a zatraceně pevní ve svém postoji. Pokud podlehnete těmto specifickým promítáním na plátno jejich neveselého rodinného života, neujdete stejnému pocitu i v případě Honor Found In Decay. Řešit lze jen subjektivní dojmy, zda se jedná o to nejsilnější z dílny kapely, nebo jen pořád výborné a vzorně reprezentující. Jsem spíš pro volbu číslo dvě a není nad čím lamentovat.