Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle album je pro otrlé harcovníky a přiznávám, že mi dává pořádně zabrat. Předchozí tvorbu Altarage jsem nestudoval, šlo jen o letmý přelet nad minulou řadovkou The Approaching Roar. Proto jsem vstoupil do kotle jen nalehko a bez předehřevu. Succumb mě okamžitě praštilo do hlavy a chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Je zlé, což by nebyl problém, ale ke svému jádru vás nepustí za dobré slovo. Takže je dobré být připraven na dlouhou cestu, na jejímž konci může být také úplný prd. Zpočátku se album jeví jako jednolitá stěna, na které si vylámete nehty a neposunete se ani o cenťák. Už první skladba funguje jako hrubý filtr a slabí jedinci jednoduše kapitulují a zmáčknou stop. To se ještě cítím jako vítěz a jdu dál.

Celá nahrávka budí dojem neurčitého, dominantního randálu, skrz který se jen těžko dostávají na světlo čisté tóny a rozeznat nástroje krom surové kytary a zabordelených bubnů je docela těžké. Působí to jako úmyslná kamufláž, která zahaluje kvalitní nářez postavený na neobvyklých nápadech. Altarage prostě nehrají pro masy, spíš se zaměřují  na menší skupinu postižených duší, které jsou předurčeny Succumb rozklíčovat. Ona tam ta cesta je, ale nezdolá ji každý.

Do alba se dostávám až během skladby Foregon, tedy celkem pozdě. Její rozklížený začátek jeví známky chaosu jako předchozí kompozice, ale tenkými chodníčky se mi podařilo postoupit blíže lůnu tohoto specifického mikrokosmu. Zjišťuji, že děsivou galerii témat obaluje silně industriální atmosféra, která album řadí po bok šílených deathmetalových těles, které holdují  podobně šizoidním strukturám a chaotickým rytmům (Austrálie, Itálie). Kytarové zvěrstvo tlumeně řeže jakési riffy, ale ke vzniku melodie prakticky nedochází. Jde o sled několika akordů, které vyvolávají pocit dezorientace a úzkosti. Občas zachytíte pevný bod, o který se dá v nouzi opřít, ale stavět na něm nějaký názor nejde a záhy vás to stahuje do víru mechanického chaosu. Tovární hlomoz je neuvěřitelný, nátlakový a decimující. Přesto se postupem času dokážu postupně orientovat v dalších válech a chtě nechtě přiznávám jakési umění. Tehdy jsem schopen rozeznat i decentní, černé, kominické artefakty, které albu dodávají lehce blasfemické kontury. Těžko k něčemu přirovnat, slova jsou nedostačující berle a poslech samotný nic nenahradí. Ale kdyby se zkřížili šílenosti jako Ad Nauseam, Portal a Deathspell Omega, tak bychom dosáhli na přibližnou vrstevnici Altarage. V těchto výškách už dochází kyslík a hlava je těžká jako cent.  

I když se snažím, tak je jasné, že tohle album není pro mě. Sice mám rád podivnosti a zvuk nevyžaduji ve formě křišťálu, ovšem Succumb mě neoslovilo. Nelze mu upřít jisté kouzlo a v jeho útrobách tuším zajímavé názory, ale zabíjí to ta hlukový bordel. Další bolestí alba by mohla být jeho délka. Takhle složité hudbě, kterou, věřím, řada lidí vyžaduje a nadšeně ocení, by slušel čas kratší než děsivá hodina. Avšak pro někoho to může být akorát a naopak si tuto dlouhou tyranu užije jako žádnou jinou.