Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bez ohledu na nějaký ten čas, který jsme spolu strávili, mám stále problém zapamatovat si a nedej bože vyslovit název tohoto svébytného projektu. Ten pochází z Norska, respektive z Norka a konkrétně Osla pochází jeho jediný tvůrce, celým jménem Kristoffer Momrak, známější spíše jako Krizla. Není nijak složité se následně dopátrat, že ten samý Krizla se jako flétnista a zpěvák objevuje v řadách zálesáků Tusmørke, o jejichž loňské desce Fjernsyn i farver jsme psali ZDE.

Zařadit Alwanzatar žánrově není nikterak snadné, protože víc než co jiného jde o poměrně svobodomyslný autorský projekt, který jako pracovní nástroje využívá hromadu analogových a neanalogových krabiček, syntetizérů, zvuků nejrůznějšího a těžko identifikovatelného původu, no a samozřejmě flétnu. Což ... což může ve světle předchozího výčtu působit lehce podivně a ono to lehce podivně i dopadá. Někdy. V tomto ohledu je dost složité hledat nějaká přirovnání a známější jména, kterými bych přiblížil tuhle muziku pro ty, kteří jste ji ještě neslyšeli (předpokládám že většina z vás, ostatně já stejně tak). Jako jedna z možností mě napadl domácí projekt Aleše Vejnara Avarp (recenze ZDE), jako druhá možnost pak (díky místy dobře vytvářené potemnělé atmosféře) Ulver v období desky Perdition City (taky recenze). Ale to prosím berte jako hooodně obecné přirovnání, protože jde samozřejmě o dva úplně rozdílné světy.

Možná bych ale právě v tomto srovnání začal hledat první cestu, jak přijít desce na kobylku, a to v tom duchu, že v případě Ulver není pochyb o tom, jak dobrá je to deska a jak na ní všechno zapadá do jednoho smysluplného a silného celku, zatímco v případě Helsfyr terminal ekspress je slyšet, že jde především o osobní, napůl amatérskou a hodně dadaistickou zpověď jednoho nadšeného solitéra. A aniž bych se chtěl kohokoliv jakkoliv dotknout, dojem obývákového projektu je silnější než kterýkoliv jiný.

Což ale rozhodně neznamená, že by deska byla špatná nebo neposlouchatelná, jen je utvářena v tomto rámci, vyšší cíle (aspoň doufám) nemá a stejně tak v roli posluchače je dobré si tyto mantinely uvědomovat. Poslech pak nepřináší nepříjemná zjištění, ale spíš pochopení a snad i lehké uznání nad fantazií, s jakou Krizla kombinuje zvuky a přístroje možná kombinovatelné, a možná v případě flétny i nekombinovatelné. Deska se pak následně odvíjí někde na pomezí ambientu a space elektroniky, kde je mi docela dobře (a kde si dovolím přirovnávat ke zmíněným Avarp), a pak trochu krkolomných pokusů se zvuky, u nichž by střídmější využití a střízlivější zabarvení bylo jednoznačně ku prospěchu věci.

Bez ohledu na to ale nejde album posunout jinam než do kategorie netradičních zajímavostí, se kterými je možné trávit čas, ale které rozhodně nepatří do mého seznamu desek must hear until I die. Což se vlastně už stalo, nelituju toho, ale pokud bych vám měl jeho poslech vřele doporučit a sebrat vám 42 minut vzácného času, zaváhal bych. To přiznávám.