|
|
||||||||||
Klíč k temnotě Reido visí ve špinavé skříni a dveře z místnosti vedou do pusté krajiny bez života. Je to právě záměrná neučesanost a stopy sludge metalu, co kapelu dělí od typicky funerální větve doom metalové komunity. Není to cesta k věčnému zatracení skrz urnový háj, ale neodkladný konec doprovází pod povrchem hlučící bestialita, nebo-li vlastní vyjádření k negativní stránce bytí na této planetě. Není to cesta osázená stromy a kvítím, ale suchá nevábná asfaltka, kdy líně tekoucí tér lepí podrážku a pohled na haldy kolem se rovná bezútěšné vizi blízké budoucnosti. Nic dobrého nás nečeká, nic velkého se nestane. Jen prašivý konec nás všech.
Reido k nám promlouvají skrz svůj špinavý žal. Jsou pohřební a obřadně odevzdaní, ale jejich postavy nejsou oděny jen do čistých černých šatů. Jsou to zároveň i ti, kdo kopou hroby a házejí hlínu. Takoví, co umí sundat svůj sváteční úbor, ohrnout rukávy, plivnout do dlaní a přiložit ruku k dílu. Po dobře odvedené práci se však umyjí a pokorně dál stojí v zástupu smutnících. Jejich tvorba je funerální, bahnem zkrápěná cesta, ze které lze vidět nebe. Skrze koruny stromů promlouvat s němým nekonečnem nočních hvězd. Ale potom se zase vracet zpátky na zem. A pod ni.
Reido mají na kontě tři alba a sedmnáct let na scéně z nich dělá zavedené těleso. Kapela začínala u ruského labelu Solitude productions, ze kterého už vyrazilo do apokalypticky vnímaného světa pár zajímavých jmen. Namátkou Doom:VS, Ea nebo Comatose Vigil, stejně jako mají s tímto doomovým lůnem východně od nás své zkušenosti naše kapely Quercus a Et Moriemur. Solitude může znamenat slušný start a výpomoc. Dnes Reido kotví u Aesthetic Death, kam jsem si před lety poprvé šel pro smrt s uřvanými Murkrat, nebo se pod vlivem alkoholu věšel na stejný strom jako Wreck of the Hesperus. Opět malá firma, asi i malá podpora, ale dobré kapely. Underground.
Titul nového alba vychází z buddhismu a vyjadřuje to možná nejchybněji vykládané učení. Koresponduje s danou neosobností individuálních projevů, s vyjádření ne-já pocitů a postojů. Jsme součástí celku, neexistuje žádná individuální podstata bytí. Je to sen, nepravda. Reido si titul osvojili po svém a jak káže doom metalová obec, bude neveselo, bude truchlivo. Z jejich hudby cítím tu rozpadající se víru v sebe, kdy člověku dojde, že jeho vlastní nastavení není ničím zvláštním a ojedinělým. Že ani on sám není natolik jiný a svojský, ale že vše ve skutečnosti podřizuje většině. Je členem stáda a v něm vrávorajícím dalším kusem.
Ano, album Anātman symbolizuje ztrátu vlastní identity. Je přece tak pomíjivá. Cesta albem je dlouhá, ale ne vyčerpávající. Reido netvoří nijak záludnou a nepřístupnou hudbu, jejich zkáza disponuje dostatkem posluchačsky líbivých momentů. Bavíme se však v rovině čistého doom metalu a k fanoušků tohoto stylu také mluvím. Je to pořád tahle strana mince. Ta podzemní. Normálnímu světu nepřístupná a nepřístupná i těm, kteří doom metal jako styl odmítají. Je to hudba pro věrné a zanícené.
Úvod alba, skladba Deathwave, by se dala chápat jako intro. Není to však klasický nástup ve smyslu hodně temnoty utopené v hodně klávesách a navození až hororové nálady. To nechme jiným. Zde jsou efekty učinkující a postupně rozpínají pochmurnost desky. Ta pak nabývá na síle. Přidávají se kytary a další nástroje. Jsme uvnitř dění, příběh začíná. Pokud bych měl zmínit další lehké odbočení ze stylu desky, bude to předposlední skladba. Ta upomíná na titul alba a je čistě instrumentální. Vše je pojaté na bázi spojení s jinými světy. To odloučení od sebe samotného. Elektronický podkres atmosféry vanoucí osud tónů někam do astrálního nekonečna, kde se vše stejně rozplyne.
Jinak je novinka Reido hustá a těžká clona mraků bez výhledu na lepší zítřky. Surová hra s pravidly. Pravý a neutěšený doom s klasickým kontrastem symbolizující vrchol alba jako beznadějný pocitový pád. Ploužíme se troskami, zíráme do prázdna a o tom umírajícím v nás umí Reido hezky vyprávět. Anātman postupně rozkryje nejedno drsně pravdivé vybavení toho nejlepšího možného skonu. Určitě máme co do činění s jednou z nejlepších doomových desek za poslední dobu. Tvrdou i atmosférickou odpověď na současné dění v tomto stylu. To je pořád klasicky pozvolné, ale stejně tak pořád v něm lze dohledat silná a určující díla. A to ještě budeme mluvit o Esoteric...
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Aesthetic Death
Vydáno:Říjen 2019
Žánr:doom metal
Alexander Kachar - kytara, zpěv
Anton Matveev - kytara, synths
Dmitry Kochkin - bicí
1. Deathwave
2. The Serpent's Mission
3. Dirt Fills My Mouth
4. Liminal
5. Anātman
6. Vast Emptiness, No Holiness
Slovenské podzemní vydavatelství hlásí několik přírustků ve svém katalogu. Jak je zvykem, jde o kazetová vydání a týká se projektů Kurvik 19, DSM-IV-T...
14.1.2021Australská senzace Voyager předělala po svém song This Boy's In Love od elektronického dua The Presents. Na výsledek se můžete podívat ZDE.
14.1.2021Už to bylo na spadnutí a teď je to oficiální. Disharmony, elektronická formace z Bratislavy během března pošle ven své nové album Resonance. Na uvolně...
13.1.2021K 15. výročí fungování vytvořila kapela Welicoruss téměr dvou a půlhodinový film mapující její historii. Dokument nazvaný 15 Years of Madness máte k d...
13.1.2021K titulní skladbě Stínohrad zveřejnila kapela Braunchodla nový videoklip, který najdete na TOMTO odkazu. Pokud by zaujalo a zatoužili byste po celé na...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.