Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
An Axis of Perdition - Apertures

An Axis of PerditionApertures

Garmfrost3.2.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: An Axis of Perdition krapet překračují na místě, rozpačitě se poohlíží a trochu se vrací tam, kde byli dobří. Zároveň se zkouší vydat dál, aniž by zatratili minulost.

Industriální a dark ambientně zaměření hrůzotvůrci An Axis of Perdition svého času patřili mezi to nejzajímavější, co tato obskurní odnož black metalu nabízela. Vedle Blut Aus Nord podle mě stáli na jejím vrcholu. Po geniálním Deleted Scenes… zamířili s Urfe do soundtracku městského podzemí. Opustili metal, rock, nechali se vést atmosférou, zvuky a mluveným slovem. Je mi jasné, že tím zaskočili nejednoho blackového fandu, mě tím nadchli.

 

Proto, když hned následující Tenements… vracelo kapelu k běžnějšímu blacku, příliš mě tato regrese nebavila. S odstupem času je samozřejmě jasné, že se jednalo o vynikající počin, jenže kapela se pak na dlouhou dobu odmlčela. Po devíti letech vydali EP Effluvia, které oprášilo stín Urfe. O rok později singl Disturbance in the Perpetual Screen vrací AAOP k Deleted Scenes a předpokládám, že zmateni byli všichni.

 

Na sklonku roku 2024 vychází dlouhohrající šleha Apertures. Robotický úvod příjemně rezonuje a zneklidňuje. Ovšem hned posléze je jasné, že kapela tentokrát bude příznivější pro „normálnějšího“ posluchače, který má rád počátky kapely nebo Tenements. Tempo je hodně groove, pestré a nemilosrdné. Z hudby vnímám ohlasy starších industriálně metalových veličin. Hlas jedovatě syčí. Zlý a nelidský odér je pryč. Samozřejmě se stále jedná o těžko stravitelné skladby, kterým je třeba dát hlubší ponor a být obeznámen jak s kapelou, tak s podobně laděnou scénou. Dark ambientní vsuvky jsou tím nejzdařilejším, co Apertures obsahuje. The Undercity Await je zlo! Nebo Sewer Lethe! Ale abych byl přesnější, taková Private Acts of Abnegation svou klokotavou hnilobou zasekává drápy do mé mysli pěkně hluboce.

 

 

Není sranda vracet se po takové době. Navázat na předchozí tvorbu, pokračovat v ní, nebo ukázat, že se kapela vyvinula? An Axis of Perdition krapet překračují na místě, rozpačitě se poohlíží a trochu se vrací tam, kde byli dobří. Zároveň se zkouší vydat dál, aniž by zatratili minulost. Je to dobře? Špatně? To se uvidí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky