Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem usedl k oficiálnímu videoklipu ke skladbě Abyss Of The Moonbow, krotil jsem prvotní zaujetí vzpomínkou na staré známé rčení, že jedna vlašťovka jaro nedělá. Nakonec se ukázalo, že mě dosud neznámá japonská kapela má za sebou kus historie, který mi unikl a v žádném případě není produktem okurkové sezóny. Nové album White Halo (2017) je snadno přístupné široké metalové obci a nabušené emocemi, byť ne tím druhem, který u mě způsobuje neotřesitelnou citovou vazbu. Najít společnou řeč nebyl žádný problém a o mnoho poslechů později jsme já a White Halo dosáhli spokojeného konsensu.

Od prvních tónů decentního kytarového intra Ray Of Light At Dusk hrají Heaven In Her Arms na city po způsobu post-rockových kapel s ambicí zbytečně nesladit. Nekompromisní start již zmíněné dvojky Abyss Of The Moonbow má slušnou razanci, která za post-hardcoreovou škatulku maluje otazník. Kombinace screama a blackmetalových postupů představuje kapelu, navrátivší se po sedmileté odmlce v dobré kondici. Stylově lze Heaven In Her Arms zařadit po bok amerických Deafheaven a jim podobných.

Japonština dává skladbám příjemný kulturní přesah, ale díky chaosu hrdelního vřískotu jsem tuto specialitu nezavnímal na první dobrou. Rodný jazyk vynikne nejlépe z mluvených pasáží a spolu s několika záblesky atmosféry, připomínající post-rockové krajany Mono, jsou to asi jediné "etnické" prvky, protože celkové charisma desky nedává své kořeny příliš najevo a zní v soudobém euro-americkém standardu.

Forgivable Drown s bohatou notací ve mně probouzí nostalgické pocity po metalovém mládí, ale nezapomíná se ani na nasládlé melodie, které provází většinu alba. Vzpomínky přináší i klávesová vsuvka Chain With Fetters, která by nedělala ostudu žádné blackmetalové sebrance, co se vyžívá v orchestrálních hrátkách. Několik akordů dokonalosti obsahuje poslední, nejdelší a také nejrozmanitější skladba Turbid Fog. Ta se nebojí sáhnout po decentní elektronice a celých bezmála jedenáct minut synergicky graduje až do ticha poslední noty.

Heaven In Her Arms prokazují jak znalosti, tak dovednosti. Breakdown ve čtvrté Glare Of The End a následné vzkříšení do epické chumelenice je vynikající. Skladbám dominují kytary s vokálem a trochu tím dusí rytmickou sekci, která nemá moc prostoru na jemnější finesy, což je v daném kontextu nejspíš v pořádku. Mrazení v zádech ani zaťatou čelist u mě White Halo nevzbuzuje, poslech doprovází spíše příjemné uvolnění a lehkost z plutí na vlnách instrumentálně dobře zvládnuté hudby.