Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedenácté řadové album veličiny Anaal Nathrakh nese název Endarkenment a jedním dechem dodávám, že jej zdobí ten nejdivočejší obal, který lze v jejich diskografii spatřit. Míněno pro gramodeskovou edici. Proč je CD verze o poznání mírnější je záhada. Obecně nechápu a nemám rád rozdílný artwork pro LP nebo CD (u MC to beru kvůli jinému formátu). Stejně tak u reedic a podobně. Jakkoliv mohou obrázky vypadat skvěle, tak jejich nesourodost mi je cizí a spolehlivě mě rozčílí. Raději přejděme k hudbě.

Uf, tak to bychom měli značně se rozjíždějící úvod. V podobné forsáži totiž nastupuje i celé album. Protože tuhle bandu sleduji plus minus od roku 2007 (tedy od jejich čtvrté řadové desky) troufám si být oprávněn k lamentaci. Své jsem si už odbyl u desky Desideratum, kterou stále shledávám jako slepou uličku. Naproti tomu minulé dílo A New Kind Of Horror bylo příjemným návratem do míst, kde jsem vždycky kapelu rád vídal. Novinka jde v těchto krocích dál a jsem rád, že se příliš neohlíží na moderní trendy elektro prvků, či metalcore. Však pro tyto účely vznikl projekt Make Them Die Slowly, o kterém si možná jednou něco povíme. Možná, ještě jsem to neslyšel. Rovnou tedy říkám, že obavy vyznavačů starší tvorby mohou jít stranou.

Vpravdě je Endarkenment hudebně ideálním nástupcem desky minulé a stín té nahrávky dopadá i na novinku. To míním v tom dobrém, jelikož jsem rád, že kříženec black grindu se vzteká pěkně uvěřitelně a tahle šelma stižená vzteklinou a jinými běsy je hodně ostrá. Ze řetězu ji sice nikdo ještě nepustil (tedy v posledních letech), ale délka výběhu se zvětšila a mezi novými sousedy (metalcore, djent) byl postaven vysoký plot, aby se existence nemohly ovlivňovat. To jsem rád, neboť předešlé pletivo prosakovalo nevábně. Čisté vokály v refrénech a jejich melodické prozpěvování je prvek, který se v tvorbě kapely usadil a zabydlel natolik silně, že bez něj už to snad ani nejsou oni. Proto dýchejme nadšením, že staří dobří natrhovači jsou při té správné síle a ve správné konstelaci (ne sice tak, jako byli v konstelaci s černou vdovou, ale furt je to paráda).

Od první vteřiny to frčí. Parní válec válcuje, drtička drtí, pec je žhavá, prostě všechno funguje náležitě likvidačně, k čemuž byl předurčen osud a smysl vzniku takových ústrojí. Tahle kapela byla od začátku naplněna vztekem a neskutečně silnou energií, kterou rozdávala dál. Ten stroj maká i teď a pokud chcete na parketu zazářit – nelze si vybrat od dýdžeje lepší soubor nových fláků. Tedy pokud máte kam zajít v současných dnech (výjimkou je samozřejmě Rio). Desítka skladeb nepolevuje a vymačkává šťávu z blízkých tak odborně, že by psychiatr měl vážně radost.

Možná vám vadí to neustále utíkání od muziky samotné, ale ve výsledku by se taková deska dala odmáznout i jedním odstavcem. Jednoduše jde o navztekaný black grind, co si pohrává s příčetností posluchače díky nehoráznému kvapíku, do něhož se nebojí vpíchnout pár heavy prvků (zejména ve zpěvu), aby zdeptání mysli dotyčného mělo barevnější průběh a účinek se zapsal hluboko do genetické informace. Postižení nadšením z něčeho takového shledávám jako pozitivní jev. Pokud jste však anální panicové (ve smyslu, že jste Anaal Nathrakh ještě neslyšeli), pak vás přece jen musím upozornit, že starší dejme tomu polovina diskografie kapely je teprve to správné pošušňání. V každém pádu jsem tuze mák rád, že směr, kterým věrozvěsti Merlinova zaříkávání hledí, je právě tento. Endarkenment je totiž fakt dobrá nahrávka.