Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Silnější pes m*dá, říká se... Platí to i pro kozly a hady? Řekl bych, že minimálně dnes ano. Obloha se kaboní, před zavšiveným barákem proletí obligátní chuchvalec keře, zvedá se vítr. Atmosféra jako dělaná pro návrat mistrů stoner metalu, pro veterány Goatsnake. Dědek na chvíli vyleze na verandu, odplivne si do kýblu cosi ne moc pěkného ze svého krku, pohledem zaměří skupinu přibližujících se poutníků a vztekle zakleje to milé slovo o čtyřech písmenech. Patří čtyřem chlápkům, co právě přijeli a sesedli ze svých koňí. Nejsou vítáni. Nedbají však brblání nerudného starce a staví si na jeho pozemku stany. A aparát. Přijeli k nám do vsi zahrát Goatsnake, vole. Tak zapaříme. S dědkem i bez něj.

Kapela, která se na to poprvé vyflákla někdy v roce 2001, aby si za pár let řekla, že to byla možná blbost a začala být zase aktivní. Goatsnake. Hezký to název pro chásku, která si dala do vínku drtit staré Sabbathy na prach, lemovat je blues a prašivým doomem, který umí pročísnout stojatou pěšinku ve vlasech. Dnes se takový slepenec snaží hudlat kde kdo, ale tahle momentální kratochvíle se Goatsnake moc netýká. Ti mají svých pět pohromadě, pálí ostrými a už vůbec nemají zapotřebí se vozit po nějaké bezva vlně z létajících koberců a hořících nedopalků polootrávených mládenců. Goatsnake si zkrátka drhnou to svoje a příliš kolem sebe nehledí. Nač taky?

Novinka "Black Age Blues" je první velkou deskou po patnácti letech. Jo, je to už vážně pravěk. A stojí si dobře i po těch drahných letech. Pomalu se vinoucí stoner metal není jen obyčejným stereotypem o pár pohoupáních v bocích, ale děje se toho docela dost. Zrovna třeba tohle odlišuje Goatsnake od kamenické většiny těchto dní. Už jen vokál mistra Stahla (kdysi hulákal v punkových Scream a dnes tam huláká dál a mihl se třeba i u Sunn O)))...) je darem z nebes. Tento pán totiž opravdu zpívá, je neustále při životě a je to právě on, kdo dává Goatsnake další rozměr. Žádné kravské bučení a prasečí chropot z hromady sraček, ale opravdový zpěv. Melodický, lehce zamlžený a hlavně výživný.

Hudebně jde novinka ve šlépějích starého dobrého doomu, který kape jako rezavá voda z hnusných barelů za chajdou, ale jen v nich se její riffy nezastaví. Jdou dál, Goatsnake tepou svůj přibržděný odkaz skrze staré blues, nebojí se změn ani nabité flinty a když chvíli tiše vypráví, ve vzduchu se pořád vznáší cosi neklidného. Za pár sekund to v nich zase bouchne, riffy hryžou do chodidel a šutráky žačnou z ničeho nic lítat po okolí. A protože celou dobu prší, je docela na pováženou, že voda nesmázne prach z cesty. Pořád se víří, pořád prudí kolemjdoucí. Není jak jej smýt. 

Goatsnake v mých očích skvěle vybarvili šedá a černá místa znamenající hrát stoner / doom na půl žerdi stylem "však ono to nějak dopadne". Ono, když se něco hýbe a přitom je to stále doom, tak je to logicky živější, než stagnující zívačka o pár svíčkách a těžké kocovině z chemické mlhy. Už jen jedna kapela mě letos takto pobavila - Acid King. Další matadoři a nezničitelní mistři oboru kamenického. Myslím, že není tak úplně náhoda, že nejlepší psychedelií stříknutý doom nejvěrněji reprezentují právě tyhle dvě zasloužilé kapely. Budiž jim ještě přáno, když je jim shůry dáno.