Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předák progových The Flower Kings musí být v sedmém nebi a pravděpodobně si splnil svůj letitý dětský sen. Pokud se jeho skvadra někdy snažila (?) někomu podobat, byli to Yes. Netvrdím, že to bylo vždy kontraproduktivní, neřku-li otravné a možná to vlastně nebylo ani zamýšlené. Však také Stolt s kumpány vždy vytušil ten správný moment, kdy vzít za páku a zařadit zpátečku. Před dvěma lety se Roine potkal s Jonem na dnes tak oblíbené koncertní plavbě lodí u Miami a slovo dalo slovo… Výsledek dnes máme před sebou.

Čtyři předlouhé kompozice toho nejkrutopřísnějšího art rocku ála 70's. V této sestavě nemohlo dojít k omylu či k nepředvídatelným experimentům, takže z drážek nosiče se k nám nese megapompézní a ultranabubřelá čalamáda, křičící všemi barvami progu. Ehm, tedy spíše „progu“, protože mladistvá odvaha a hledačství vzalo léty za své. Nechtějme po jednasedmdesátiletém Andersonovi a téměř šedesátiletém Stoltovi nějaké kotrmelce. Zvláště první z nich byl tehdy „u toho“, takže hudebně se pohybujeme na jeho domovské půdě.

Kompozice se zvolna rozjíždějí a Anderson zpívá jako o život, jako v nejlepších časech. Skladby jsou neskutečně barevné a muzikanti je před námi rozbalují jako nejpestřejší koberce. Představte si, že před vámi leží desetimetrová / desetiminutová plocha, na kterou se skoro ostýcháte šlápnout a hlavně - nestíháte očima posbírat tu tunu detailů, která se vám nabízí… Tam je silné rámování, vedle třásně, zleva útočí zakulacené motivy, střídané rovnou linkou, zatímco zprava vás atakují ostře geometrické bordury. Zpočátku je pozorovatel / posluchač zmaten z té spousty chutí a album se mu může zdát nehitové a nepřístupné. Ale ověřil jsem si, že se jedná o jednu z mála vzácných nahrávek, které doslova rostou před očima s každým dalším poslechem. Každý další dotek na „play“ přihazuje procenta směrem nahoru.

Ale tohle všechno má jedno ALE, a to je podmínka, že musíte být příznivci starého dobrého art rocku. Nesmí vám vadit Andersonův vokál, Stoltova kníkavá kytara, rozplizlé, neagresívní kompozice a co si budeme nalhávat – i ta spousta stylového kýče. Ale v ještě větší míře v balíčku dostanete nádherné melodie, téměř filmovou náladu a špičkové muzikantské výkony. Každou vteřinu se v hudbě něco děje a tudíž je to diametrálně odlišný art rock než dejme tomu u Pink Floyd, kteří v porovnání s touto odrůdou artu působí až nudně. Starý pes Anderson se nemění a tudíž se můžete přistihnout, že posloucháte zhudebněnou pompu a jemu tak vlastní optimismus. Textová část alba je opět klasický Jon se vším všudy - tedy často těžko pochopitelná moudra a abstraktní obraty. Firma láká ke koupi přirovnáním ke klasice Tales From Topographic Oceans (1973) a Andersonovu Olias Of Sunhillow (1976) a myslím že trefně, poněvadž cokoliv z aktuálního materiálu by mohlo suplovat jemnější a klidnější pasáže z obou alb.

Chce se říct, že Invention Of Knowledge je yesovštější než současní Yes. A není to pouze skřivánčím hlasem frontmana. Tak pojďme počítat: album vychází jako 2LP a obsahuje čtyři chlapácky dlouhé kompozice (ne, ne, Tales From… zůstává nepřekonáno). O Roine Stoltovi se ví již drahnou dobu, že mu není cizí kytarový styl Steve Howea a podobně to platí o jeho spoluhráči z The Flower Kings a Kaipa (+ Karmakanic a další a další) Jonasi Reingoldovi. Klávesy obstarává (také) Tom Brislin, který s Yes koncertoval na posledním andersonovském turné k albu Magnification (2001)…

Když tak o tom přemýšlím, k dokonalosti chybí už jenom přítomnost loni zesnulého Chrise Squirea, jehož basová hra a specifické vokály byly pro Yes vždy určující a dodávaly jim potřebnou tvrdost, kterou na recenzovaném albu mírně postrádám. To by se býval kruh definitivně uzavřel. I tak ale místospřežně přísahám, že jsem slyšel jedno z alb roku…