Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Téměř čtyřicetiletý Švýcar Sergio da Silva už roky vystupuje pod pseudonymem Bornyhake a má za sebou slušnou řádku kapel a projektů. Není to zas tak dlouho, co jsme zde probírali jeho dílo Y pod hlavičkou kapely Borgne. Tentokrát přišla řada na jeho sólovku projektu Enoid a letošní kousek Négation Du Corps.

Hrůzu nahánějící obálka alba pochází z tvorby umělce jménem Maxime Taccardi a při troše internetového lovení najdete celý zástup jeho zajímavých děl. Jinak je to tvůrce ambientně blackového projektu K.F.R. To jen na okraj, jaká jsou fakta kolem toho děsivého zjevu, co se na vás šklebí z obalu. Pokud na vás ten zjev působí nepříjemně, nejistě či jinak nervózně, pak bude, hádám, účel obrázku naplněn. Podobně to totiž máme i se samotnou muzikou, která je ryze blacková a taky hrůzyplná.

V první řadě je deska poměrně syrová. Nemá volnější plochy, neobsahuje klávesy ani podpůrné samply. Je to masivní lomoz s důraznou energií a mnohdy zajímavými kytarovými vyhrávkami. Možná by se mohlo použít slovíčko melodie, ale nemám jistotu jeho přesnosti. Jde o to, že ty kytary jsou takové zkreslené, však jde o black metal, takže linka, kterou tvoří, má určité výkyvy. V každém případě je tahle položka příjemná a působí svěže. Je to asi první věc, o kterou se ucho opře a opakovaně se na ni zaměřuje. Nic složitého, jen svižný black v patřičně chytlavém rozmaru.

Náladou mi album připomnělo nahrávku Triumvirát domácích Cult Of Fire. Tedy za předpokladu, že se zaměříme na jeho svižnější a tu údernější stránku. Jde o hrubou podstatu takto pojatého blacku, který Enoid umí chytit za správný konec. Po celou dobu se tak naštěstí nepokoušíme prořezávat klestím, ale můžeme volně uhánět krajinou. Skoro by se dalo říci, že je to taková žánrová klasika. Nejeden stoupenec černoty by jistě mohl namítnout, že to nic nového, zvláštního a dech beroucího nepřináší. A jistě by měl i pravdu, ale proč si lámat hlavu s něčím, co je prostě dané. Je to svým způsobem velmi obyčejný kousek, ale je to tak báječně ukované, že prostě není v tuto chvíli potřeba dalších ozdob. Všechno sedí, kde má. Deska sviští, black zuří, obal straší – prostě žánrovka.

Ne že by snad měl neznalý nabýt dojmu, že se jedná o cosi fádního, co jen lehce pluje někde nad průměrem. Tohle je skutečně funkční materiál, kde jen nemusíte luštit pod lupou skryté jinotaje a vyhledávat v knihovnách moudrosti z textů. Přímočarý black se správným animálním nábojem. Je to do jisté míry dost osvobozující poslech. Nemusí pršet, stačí když kape. Ono totiž i klasické dílo bez příkras a stylových propojenců může být zahráno opravdu slušně a na úrovni. Tahle deska je toho důkazem.