Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hodně dlouho jsem neposlouchal novinku z žánru gothic doom a ještě déle jsem z toho žánru neslyšel něco nového, co by mě dokonce dokázalo bavit. V tomto případě vždycky sázím na osvědčené nahrávky z minulosti. Byť se může zdát, že model klávesy, ženský zpěv, mužský tvrdší zpěv a melancholické melodie je už ten tam, respektive je vyčerpán, tak pořád tu zjevně existuje někdo, kdo dokáže takový styl uvést důstojně a stylově. Nová věc od kapely Angellore nese jméno Nocturnes a vedle toho nese všechny možné atributy a styčné prvky, které máme v žánru gothic doom zakotvené. Takže pokud jste si nikdy nenašli cestu někam ke starým Theatre Of Tragedy nebo Macbeth, nenajdete patrně zalíbení ani zde.

Musím se přiznat, že jsem od nahrávky čekal něco chmurnějšího, něco sklíčenějšího a něco možná víc blasfemického. Přesto mě poslech nečekaně a velice mile překvapil. Dokáže totiž skvěle pracovat s melodickou složkou a tempem, které se v těch dlouhých skladbách dokáže udržet v dobrém pozoru a nesklouzává k prázdné nudě a vycpávkám. Dominantu tvoří majestátní zvuk kláves napodobující varhany nebo smyčce (podle povahy skladby). Však jsme si řekli, že jde o gothic styl. Dvojice zpěvů – typicky kráska a zvíře – ještě doplňuje civilnější mužský vokál. Kytary tu a tam sklouznou k primitivnějším riffům a v kombinaci s hlubokým mužským hlasem dávají vzpomenout na vály od The 69 Eyes. Hodně moc. Někdy jsou ty melodické linky až přiblble laciné a zcela poplatné svému žánru, ale světe div se, ono to prostě funguje naprosto výtečně.

Líbí se mi, jak kapela dokáže plout mezi náladami. V jednu chvíli tu máme skoro veselou gothic rockovou vypalovačku a jindy se topíme v hlubinách doom/death metalu a někdy až téměř funeral doomu (ale jen maloučko). Pro zpestření jsou použity rozverné klávesové pasáže, někde i autentické komorní nástroje jako cello nebo hoboj. Ta gotika je prostě základ. Svižnější výpady nechybí, v nich je však trochu jalovější hra bicích a vůdčí roli přebírají kytary kouzlící zajímavé riffy. V takových momentech jsem si nezřídka vzpomněl až na Cradle Of Filth. Ostatně ta filosofická myšlenka a snaha o romantismus je tu téměř totožná. Cítím potřebu ještě zmínit, že se na desce podílel umělec říkající si Déhà a myslím, že ten kdo ví, o koho jde bude mít v hlavě již rozsvícenou žárovičku a zároveň vysvětlení pro řadu ploch a nálad.

Asi netřeba podotýkat, že je třeba přimhouřit oči nad jasně danými klišé a nutnými atributy, které se v tomto žánru objevují. Každý styl má nějaká svá specifika a bruslit ladně mezi tím se daří jen málokomu. Takže andělé, růže, chmurné linky melodických kláves, ženský zpěv na pomezí utrápení a rozkoše. Slzy prostě nesmí chybět. Někdy je to těžší se přes tyto záležitosti přenést, ale věřím, že výsledek nakonec bude přesvědčivý. Já jsem si v tom nakonec to své našel a odcházím s dobrým pocitem.