Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Italští brutalisté Hour of Penance nemají štěstí na členy sestavy. Před nedávnou dobou je navíc doslova zastínil ze začátku boční projekt Fleshgod Apocalypse zpěváka Francesca Paoliho, který se v Hour of Penance moc dlouho neohřál a svému projetku se rozhodl věnovat na plný úvazek. Nehodlám hodnotit, zda je větší ohlas FA než HoP oprávněný, nebo se jedná spíše o štěstí na to být ve správnou chvíli na správném místě. Raději hned skočím do současnosti Hour of Penance a jejich čerstvé náloži nazvané „Regicide“.

První dojmy ve mně vyvolaly mohutné nadšení s nekritickým náhledem. Což většinou znamená, že vše bude časem jinak. Nevěřím svému prvotnímu dojmu, protože mě zkušenosti z tohoto omylu často vyvlekly za uši před neúprosného soudce zvaného rozčarování.

Zamýšlel jsem se často, proč se vlastně nikdy nestali HoP mými oblíbenci, když se mi jejich desky jako „Disturbance“ nebo „The Vile Conception“ líbily docela hodně. Byla to skladbami prorůstající nuda, co mě časem pokaždé otrávila požitek z prvotřídního zážitku. Poslech řemeslně nadupaného brutálního deathu mi shodí do průměru právě absence více odlišujících se motivů. Tento stín dopadl zejména na poslední záseky v diskografii HoP. „Paradogma“ obsahuje ještě nemalé množství velice silných skladeb a jejich neúprosnost suverénně rozbíjí hlavy deathmaniaků na drť atomu. Tady se mnou asi nebude souhlasit většina fans HoP. Právě poslední dvě desky a vlastně i „The Vile Conception“ se těší velké oblíbenosti. V této recenzi ale nehodnotíme starší alba, nýbrž stojíme před otázkou, jak si stojí „Regicide“?

Hned z kraje navážu na moji kritiku částečné nudnosti starších počinů. Ačkoliv si už dnes nemyslím, že by se „Regicide“ rovnala originálnímu pojetí posledních desek, je to poprvé, co se ani chvíli nenudím. Všechny songy jsou skvěle promyšleny. Mají brutální nájezd, chytlavý prostředek a grandiózní závěr. Chybou je příliš moderní zvuk se vší špatností. Nelíbí se mi zvuková koule, ze které tuatam vykoukne prásknutí do činelu a třísknutí do rytmičáku v blast beatech. Kytary jsou nečitelné a o base ani nemluvě. Samozřejmě když se „Regicide“ pustíte potichu na sluchátkách, tyto nástroje zkušené ucho identifikuje a rozliší, ale při normálním poslechu běžný fanoušek uslyší hromadu intenzivního zvuku s občasným příklonem k nesamplované symfonii a sborům. Zde pak cítím snahu interpreta zaujmout fanoušky třeba i Fleshgod Apocalypse. A to - si myslím - nemají HoP zapotřebí. Dále jsou v těch místech znát odkazy k velikánům Nile nebo Behemoth. Jakože jsem toto srovnání z kraje kategoricky odmítal, ale časem jsem mu musel dát za pravdu.

Nechci ale tolik kritizovat. „Regicide“ se mi i přes velké výtky líbí hodně. Výborná atmosférická kouzla začleněná do technicky brutální jízdy se mnou dělají doslova divy. Rovněž jsem opět nadšen skvělým vokálem Paola Pieriho, který se distancuje od jednolitého murmuru, ale krásně otvírá chřtán do nebývalých melodií. Skvělé nápady a hry s atmosférou zahrané hudebními mistry jsou opravdu lahůdkové. Možná i proto by pánové měli za snahu zalíbit se fanouškům rádoby symfonického metalu a za totálně nečitelný zvuk v rychlých pasážích dostat pár facek. Tohle se odpouští začínajícím kapelám a ne takovým formátům.