Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poměrně nečekaný zánik domovské kapely Light Bearer ještě před završením plánované hudební tetralogie zastihl Alexe C. F. připraveného. Uběhly sotva dva roky a továrnou už zase lítají vinylové hobliny. Kapela s členy z Rakouska, Německa a Anglie se na scénu rychle etablovala a hladce zapadla do post-hardcoreového soukolí. Nemyslím si, že by celá sláva první desky pramenila výhradně z účasti známé figury, samotná hudba totiž není marná a byť pár neduhů má, poslouchá se dobře.

Kapelou proklamovaná žánrová nálepka – atmosférický metal – mi v kontextu přijde poněkud zavádějící, ale vlastně to není tolik vzdáleno pravdě s tím, že skladby utváří různorodý mix vlivů (post-cokoli, shoegaze, blackmetal). V zásadě deska pokračuje v linii nastavené v předchozích Alexových kapelách. Za sebe jsem rád, že nejde o návrat ke crustovým počátkům s Fall Of Efrafa a typickému přesycení d-beatem. Nicméně přítomnost prvků z repertoáru Fall Of Efrafa jakož i Light Bearer se desce nedá upřít ani vytknout. Pasáže hrubšího zrna odkazují zejména k výše jmenovaným projektům, zatímco Alexova politicky laděná go vegan bokovka Carnist čeří crust-punkové vody. Na prvotinu jde o velmi slušný materiál, který dává tušit, že za projektem stojí tým zkušených hráčů s jasným cílem. Pokud jde o mix (a já nejsem absolutní sluchař), vadí mi přemíra výšek, která při intenzivnějším poslechu sice vezme za své, ale napoprvé je znát.

Archivist nepracují s nečekanými zvraty a finesami, precizně budují rozsáhlejší nadžánrové skladby. Svou délkou – nejdou pod šest a nepřesahují deset minut – vyžadují od posluchače vyšší míru odhodlání proposlouchat se od úvodní věty až po závěrečnou notu. Party, co nejdou až na existenční dřeň, kdy člověk zapomíná sledovat hráčské postupy jednoduše proto, že je pohlcen hudbou, naštěstí netíhnou k fádnímu natahování. Práce se samply je minimální a ničím nepředčí očekávání, éterické pasáže (i s čistým zpěvem na místo obligátního screama) album balancují a dávají mu více rozměrů. Osobně si více užívám melodičtější složku alba, která je jaksi univerzálnější a čitelnější. Tvrdší ataky jako v pětce Hades nebo sedmičce Eureka vítám, ale požitek kazí trochu zahuhlaný zvuk. Při poslechu druhé Escape Velocity se krátce vynořuje přízrak Amon Amarth, úvodní Ascension výborně eskaluje a bez debat jde o mou nejoblíbenější skladbu s melodií, která v sobě koncentruje ducha alba.

Kapely typu Archivist (co do kvality) nerostou jako dříví v lese a mohlo by jich být více. Více kapel, které mají co říct a dokážou na DIY bázi produkovat materiál, který není jen z nouze ctnost. Přesto, že si desku není těžké oblíbit, skutečně velkých momentů čirého hudebního osvícení až tolik neobsahuje. Každopádně je celá zdarma k poslechu na Bandcampu, tak s chutí do toho!