Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi jako zástupy dalších recenzentů jsem obrovským fanoušem vesmírných jezdců Arcturus a mám tendence podléhat nadšenému nekritickému blábolení. Nicméně nové album, vycházející po deseti letech od toho předchozího, nemohlo nechat chladným žádného příznivce avantgardního metalu. Nepíšu black metalu, protože už dávno na tento styl kapela rezignovala. Jeho náznaky si ale na novou desku našly tajnou cestičku a po dlouhatánské době se v díle Arcturus objeví i skřehotavý hlas. Ten je pro mě asi největším šokem v jinak vcelku neobjevném díle.

Tiskem i webovým světem prosakovaly informace o tom, kterak se Arcturus vrací s novou deskou, která cituje celou diskografii a nachází si místo i pro „La Masquerade Infernale“. To jsem si hned říkal, že by byla hloupost. Buď tento klenot jen zkopírují, nebo jsou to jen promo prndy. Jsem si říkal. Otázkou bylo, s čím vůbec přijde kapela formátu Arcturus. Zda se jim podaří majstrštyk typu novinky Dodheimsgard, nebo průměr jako v podání Solefald. Letošek je opravdu výživný a vychází jeden klenot za druhým. Už dlouho nebylo takto dobře. Podaří se Arcturus vrátit se na scénu s deskou, která obohacuje miliony dalších, nebo vykradou sami sebe? Arcturus miluju a právě tak jsem přistoupil i k „Arcturian“. Frenetické nadšení z toho, že opět poslouchám novou desku Arcturus, mi zpočátku bránilo ohodnotit album jako takové. Jako když před svým psem zarachotíte vodítkem a na zem položíte disk. Máte zaručeno, že vás nevnímá a jen slintá a máchá ocasem. Tolik ale osobního vyznání, které stejně nikoho nezajímá.

Otázkou hlavní je, zda natočili Arcturus podobně bezradnou desku jako „Sideshow Symphonies“? Tenkrát se mi také líbila strašně moc, ale postupně na povrch vyplavala bezbarvost, fádní nápady a hlavně nic moc Vortexův zpěv (jinak geniální pěvec). Ten všude jinde zpívá velkolepě, ale v Arcturus má potřebu přehrávat. Zpívá jak blázen a místy vyje jako šakal. To zůstalo. Abych nebyl přísný úplně, přiznávám mu mnohá místa, kde zní tak, jak jsem nečekal. A to nejen díky vřískotu. Sám tvrdí, že měl tentokrát na nahrání zpěvů dostatek času a nic neuspěchal. Je to znát. Hraje si, dává hlasu různé barvy. Prozpěvuje si kdesi ve výšinách, chraptí jako drsmen či se drží v zastřené poloze. Občas mu zpěv ujede, až je jasné, že se nejedná o teatrálnost, ale rozvášnil se natolik, až se přestal hlídat. Na druhou stranu, nejsme v divadle a tak proč ne.

Arcturus ale není jen o zpěvu. Je hlavně o nezaměnitelném umění metalových šílenců v čele s nadprůměrným klávesovým mágem Sverdem. Z alba cítíte, že to byl hlavně on, kdo stál za kompozicemi a kdo udělal největší pokrok. Někdy si říkám, jestli je normální. Občas blbne jak v pop dance legrácce, kdeže sladká místa podkládá disharmonickým zlem. Jindy preluduje jako Ferenc Liszt. Využívá opravdu epickou zvukovou banku, ale na rozdíl od zpěvů má vše do puntíku promyšlené a nepodléhá tolik emocím, které by jej stáhly na scestí. On taky další hráč za zády mu žádné úhybky nedovolí. Tímto hráčem je velmistr rytmiky Hellhammer. Co ten chlap dokáže? Je to prachobyčejný bůh. V některých místech zní jako jazzový guru, jindy jako stroj. Nebojí se ani popového vyklepávání pinďoura.

Nemá cenu dál rozvádět umění zúčastněných. Sestava je už dlouho stejná, takže si dokážete představit, jak to hraje strunatcům Skollovi s Møllarnem. Møllarn si navíc zahrál v prvním songu na tubu a nebojí se ani kláves. Z kapely doslova srší nadšení. Potlačované vzrušení, řekl bych. Všichni si vyzkoušeli i nějaké ty sborové zpěvy. Každý si evidentně doma skládal do šuplíku a teď se předhání, co všechno do písní narvat. Výsledkem je ohromující koláž všemožných vlivů, chutí. Mnohdy jakoby se sebou ani nesouvisely. Black metalový nátěr v „Angst“ je vedle rockové „Game Over“ příšerným sousedem, ale co takové věci jako  „Demon" nebo „Warp“, kde má hlavní roli tajemná elektronika, popový zpěv, ale také industriální mašinérie. Je jasné, že pitváním stylů si cestu k desce nenajdete. Odstrašující může být zvláštní produkce, na kterou jsou Arcturus tolik pyšní. Nevím, zda si zvyknu, ale někdy je to fakt plechárna. Ani hlasový efekt není vždy uchu lahodný. Tudy cesta k „Arcturian“ taky nevede.

Otázkou je, zda má album tendence něco posluchači předat, aby neměl pocit, že se pouze recyklují staré nápady. Jak by se ostatně mohlo zdát. Už víme, že řeči o tom, jak se kapela vrací a cituje svoji historii, byly pravdivé. Slyšíme vše. Od „Aspera Hiems Symfonia“ až po „Sideshow Symphonies“. Vykrádají se Arcturus? Asi občas ano. Jakožto dvorní fanoušek nerad přiznávám podobné tendence, ale po absolutním nadšení přišlo lehké vystřízlivění a už nevidím „Arcturian“ jen v růžových barvách. Ano, opět je znát hravost kapely, radost a nadšení z tvorby. To na předchůdci nebylo. Ale na rozdíl od těch „Dodheimsgard“ nestvořili další milník, jak se čekalo, jen další dobrou desku. Jakých je ovšem hodně. Kdybych se setkal s Arcturus až s „Arcturian“, nepropadnu jim a možná mi jen prosviští kolem uší. Mít kapela v zásobě víc takových pecek, jako je úvodní vypalovačka „The Arcturian Sign“ nebo ďábelská zběsilost „Angst“, zařadí se „Arcturian“ hrdě mezi nejlepší záležitosti hudebního světa. Naštěstí není album ani takovým průšvihem jako poslední alba kdysi grandiózních Solefald. Pro ty, co se ještě s Arcturus ještě nesetkali, může být „Arcturian“ oslím můstkem k Arcturus.

Shrnuto a podtrženo. Novinka je lepší než „Sideshow Symphonies“, ale nevyrovná se žádné desce před ní. Ironickým se může jevit fakt, že zajímavějším než řadovka se jeví bonusový materiál s všemožnými verzemi skladeb z aktuálního aba, připomínající fenomenální „Disguised Masters“. Tam se ovšem dějí věci, dámy a pánové!