Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K Tamási Kátaiovi je dobré mít respekt už jenom v tom, jak plodným a neúnavným autorem je. Netrvalo dlouho a po sólovce Slower Structures se přihlásil s elektronickým projektem Neolunar, kde hrál prim noční život a cestování a dnes, po pár měsících, je znovu zpátky. S Thy Catafalque, se svým metalovým dítětem, se kterým nejednou naboural mantinely v hudební extrémy věřící komunity. Poprvé už v roce 1999 s nahrávkou Sublunary Tragedies a naposledy dnes s novinkou Meta.

Můj přístup k jednotlivým dílkům bohaté diskografie Thy Catafalque je určitě pozitivní, přesto je daleko od nějaké bezbřehé euforie. Specifické pojetí metalové muziky je pro mne naprosto určující a alba s různými příběhy a povahami už chápu odděleně a ne vždy v mezích (někdy až) nezdravého nadhodnocování. Zastávám názor, že nejlepším a jen sotva dosažitelným albem byla záležitost Róka hasa rádió, od které nastal jistý kvalitativní pokles, který vyvrcholil na předchozí desce Sgùrr. Tamás hledal nové výzvy a nechtěl ani za nic zůstat a nahrávat jedno stejné album za druhým, to je víc než zřejmé. Vždy se představil v jiném rozpoložení, ale ne vždy se mu povedlo vymáčknout maximum. Originalita jeho děl byla nadále na nejvyšší možné úrovni, ovšem jejich forma zůstala někde na pomezí zajímavých řešení a těch, která už tak překvapivě nezněla. Každopádně Tamás ve jménu Thy Catafalque přitvrdil, zúžil svůj velkoprostorový skladatelský rukopis, ale dál zůstal na výši a daleko od ostatních (avantgardně metalových) kapel.

Spolu s novinkou Meta to vypadá, že došlo k jakémusi kompromisu. Kátai dál obhrouble riffuje a hledí si kytarové syrovosti a dřevní podstaty, dokonce se zdá, že je v tomto ohledu čím dál důmyslnější a vyloženě si s ryze metalovým flusem dláždí podlahu. Venku jej pak vláčí ve stále hustějším bahně (vážně to není med) a nahoru na vzduch ho posílá až v experimentálnější fázi nahrávky. První dojem probudí staré známé pravidlo, kdy se Thy Catafalque speciálně od Róka hasa rádió řídí heslem "když metal, tak pořádně a zpět ke kořenům". I novinka pokračuje takto nastoleným směrem, jen jí to nevydrží nadlouho a začne sama sebe od metalu odtahovat a nechá rozeznít svou éteričtější tvář. Experimentování je na novém albu nakonec opět výrazné a jakoby ve větší kondici, než tomu bylo na albu předchozím. Zase doma z výletu, chtělo by se zvolat, protože jak roste stopáž nahrávky a množství poslechů, roste i podíl a především význam její atmosférické složky. Novinky, která jinak dále dbá na svou poctivou hrubost.

Meta začíná jako v devadesátkách pořízená a po kolena v satanismu zabořená deska, která kolem sebe dští síru a dostane se z toho až po pár minutách, kdy zuřivý stisk povolí a prostor dostanou čisté vokály a více atmosféry. První skladba Uránia je každopádně nářezová záležitost a nejlépe jí bude nadále ve společnosti starých čertů. A není jedinou, kdy se kapela posílá do samotných pekel a vrhá odsud křivě děsivé stíny. Až do hlubokého záhrobí zaleze například ve čtvrté Ixión Düün, kde svou mohutnou epikou na chvíli odkloní africký veletok a začne vyvolávat spícího démona ritualistů Nile, aby zase využila celkovou délku skladby k tomu nechat rozeznít její náladovější momenty. Jako težce hrubá se představuje také předposlední věc s názvem Mezolit, která se táhne příšeřím jako smrad a bolavě nakrklá tryzna. I ona se ale časem sklouzne k civilnímu projevu a stihne si očistit svoje zasviněné boty ještě před prahem.

Samostanou kapitolou je pak dvacetiminutový opus magnum Malmok járnak, ve kterém se Tamás může vyblbnout co hrdlo, nástroje i přítomní hosté ráčí. Mlýny melou pomalu, ale jistě a v této veleskladbě se snaží nabrat a vypovědět vše podstatné z hudební pravdy Thy Catafalque. A docela se to daří, však posuďte sami.

Thy Catafalque zní na novince o poznání jistěji, než na Sgùrr. Daří se jim obratněji rozehrát svou metalovou symfonii, protknout ji jak drsným vyzněním (až okultismem prostoupeného) black metalu, tak ji vyhnat nad rámec běžného chápání někam do sfér nového poznání a vědění. Kapela nepředvádí nic dříve neslyšeného, ani nenachází nové skvrny na Slunci, ovšem v případě Meta se setkala s větší formou, celkovou pohodou a výrazově se trochu vrací tam, kde je jí nejlépe. To je slyšet víc než dobře.