Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Snažil jsem se dostat do slov pocity z poslechu nové nadílky švýcarských Arkhaaik Uithis. Aniž by se člověk pustil do surrealistického básnění a expresivního hraní si s citoslovci, je popis natolik náladotvorného díla nesnadným úkolem. Ostatně už pár let starý debut s šíleným názvem *dhg̑hm̥tós vybízel posluchače k výzvám svým experimentálním a zároveň nesmírně duchovním potenciálem. Arkhaaik je švýcarským seskupením, které ve své tvorbě cestují časem do doby bronzové, holdují rituálům, lovu a bohům hledí do tváře. Pro svůj výraz si Arkhaaik berou plnými hrstmi z načernalého deathu zmutovaného v doommetalový močál a temného ambientu, který je projevu kapely stejně platný jako metal.

Většina kapel, které se ve své tvorbě věnují historickým tématům, tuto stránku vypisují v lyrice, avšak hudebně se jedná o běžný metalový či rockový materiál. Z nahrávek Arkhaaik na vás historie dýchne z každého okamžiku. Dokonce bych řekl, že pokud se necháte vést, zapomenete, že posloucháte současného interpreta. Uithis je takový ještě víc než nevyslovitelný debut. Uithis znamená lov a je otázkou, zda jste lovcem nebo štvanou zvěří. S Arkhaaik si myslím nějaké leče a oslavného hodokvasu nedočkáte. Spíše budete krví malovat po zdi jeskyně a teatrálním hlasem oběť věnovat starým bohům.

Nahrávka je nazpívaná protoindoevropštinou (její rekonstruovanou aproximací – čerpal jsem z naučného slovníku). V Uithis se tak kapela snaží dosáhnout dokonalého obrazu dávných časů. Arkhaaik nejsou vědci, spíše umělečtí průvodci, kterým jde o co nejplastičtější představu tehdejšího prostředí.

Díky pro současného posluchače nevšednímu jazyku jsou zpěvy zajímavým zážitkem. V mixu brutálních prostředků extrémního metalu s mocnou náladotvorností a možnostmi ambientu je Uithis dokonalým soundtrackem prehistorického světa. S nástroji se nezachází běžným způsobem, vše pracuje pro celkový dojem. Nenaleznete zde sólové hrátky přebujelých eg, ale čistou spolupráci podobně laděných osobností. Skladby jsou delší stopáže. Jsou čtyři, ale celková délka je snesitelná, nehrozí nuda. Naopak ve vás vyvolává závratě a nadšení.

Hrdelní vokály, murmur i šamanské nápěvy i rytmy propouští zvuky přírody a různé samply. Melodie jsou nesmírně mocné, tu freneticky obsáhlé, tu introvertně nechané napospas vnitřnímu souboji. Nálada Uithis je temná, ne však zlá. Většinou podivná, pro vnímavého jakoby duchovně známá, ne však konkrétní.

Oproti debutu ubylo zmiňovaného ambientu. Na Uithis jsou veškeré prvky zakomponovány do mohutné koule pomalého soukolí. Uithis se do zběsilé vichřice nepouští. Silné melodické prvky neshazují tíživou atmosféru do laciného a snadno vstřebatelného lajdáctví. Jsou vítanou pomůckou a světlem v naprosté tmě. Vidíte, nakonec jsem slova našel…