Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak zvláštní věc. Dva měsíce si člověk snaží ujasnit pocity a někam to v sobě směřuje, aby poté, co dojde k závěru cesty, zjistil, že bude muset vzít v potaz nemilou věc. K rozmáchlé recenzi na jedno z nejzajímavějších alb minulého roku musím chtě-nechtě doplnit aktuální stav – kapela Arcane 19. Prosince 2015 oznámila ukončení své činnosti. A to po deseti letech existence, po třech deskách, po neskutečné dřině na sebezdokonalování a především po dílu Known / Learned. Málokterá deska byla totiž v progresivně laděných spolcích obsazována tak vysoko, jako noví Arcane. Tomu říkám dosáhnout uměleckého zenitu a opustit scénu na vrcholu.

O to větší příležitost mám ke shrnutí a bilancování dosažených úspěchů. Arcane začínali / zněli jako tradiční prog banda (Ashes, rok 2007) s jasně stanovenými pravidly, zvukem, produkcí a vizáží okolo sebe. Rok 2009: Chronicles Of The Waking Dream začíná šepotem, který připomíná staré Riverside a také prvotinu Forgotten Silence. Klasické prog postupy, opět hodně nadprůměrný zpěv, výrazné klávesy. Hodně evokují i staré Pain of Salvation, ty ostré hrany kytar a přitom už hodně velká instrumentace, velké skočné refrény. Arcane každopádně s Chronicles Of The Waking Dream vytvořili svou první velkou desku, která se dodnes hodně dobře poslouchá. Není to jenom další variace na Dream Theater nebo Riverside, není to duplikát starých umělců, retro výlet ani hypermoderna. Je z toho cítit nadšení pro věc, jako vlastně z mnoha druhých alb, kde si kapela sesumírovala, co vlastně chce hrát.

A přítomnost?

Known / Learned je především neskutečně dospělá deska vyspělé kapely. Krystalicky čistá instrumentace, žádný nástroj navíc, naprosté soustředění na hudbu jako takovou. Arcane se oprostili od přebytečných kláves, které už nemají potřebu vše podkreslovat a násobit. Nějaké piánko, občasně trochu podkresu, ale na hraně vnímání. Do větší klávesové hry se pouští jen ve vypjatých pasážích. Kompozice jako takové postavené hodně na zpěvu a čisté instrumentaci, kdy je slyšet každé zadunění baskytary a každé polechtání akordů. Čtvrtá Womb je dokonce pouze o hlasovém projevu, žalm na dvě minuty hracího času, v Holding Atropos vezme Coulson do rukou i jazzové paličky. A Jim Grey? Ten zpívá jako bůh. Nebojím se ho přirovnat k Einaru Solbergovi z Leprous. A takto by šlo pokračovat ještě dlouho.

Known / Learned celkovým vyzněním až tak zásadně nevybočuje z dnešní moderní produkce prog kapel a její slabinou pak může být první dojem, který kdysi odehnal i mě. Kapela nezní výrazně jinak a její tvorba vyžaduje hluboký soustředěný ponor až na dno. Arcane se nesnaží o přelomovou tvorbu, to musí být každému už z popisu jasné. Nejdou tam, kde ještě jiní nebyli (existuje ale taková poloha?). Hudba Arcane je založená na precizní instrumentaci zkušených muzikantů, kteří se nebojí hrát komplikovaně, přitom ale neonanují do všech stran (aby se rozpadla podstata skladeb i tvorby celkově). Ve skladbách je určité napětí vyvolané mnohdy pouze čistými přechody na bicí, jindy rychlé prsty letmo přeběhnou klapky piána, kytara zaskřípe v přelétavé resonanci. Sebejistota, s jakou to ale kapela podává, to je unikátní.

První placka má více nahuštěných pasáží, ta druhá je mnohdy až meditativním celkem, kdy se Jim Grey pouští do hlasových harmonií, lahodících uchu. A kapela mu v zádech šlape jako hodinky, akustické kytary, vybrnkávání motivů: třeba hned startovačka Hunter Heart, & Home. S takovou věcí přijít zdejší česká kapela, tak padám na znak. Jednoduché a přitom tak silné, prosté zbytečných aranží. A v tom vidím právě tu sílu Known / Learned, s minimem prostředků dosáhnout maximálního prožitku.

Co dodat na závěr? Arcane skončili na tvůrčím vrcholu a je velká škoda, že takto sehraná kapela už nic nevydá (ačkoli vše je možné). Deska s příjemným zvukem, organickou instrumentací a velkým potenciálem, která i při své dlouhé stopáži (120 minut!) baví až do konce.