Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další recenzí zůstáváme ve Španělsku ... nějak se mi po tom teple asi stýská nebo co. Na hřejivé slunce si budeme muset ještě chvíli počkat a pokud máte pocit, že k nám přijde aspoň jeho náznak ve spojení s kapelou Horn Of The Rhino, následující řádky vás velmi rychle vyvedou z omylu a střemhlav uvrhnou do neprostupných temnot blátivých močálů v  rytmu sludge. Dnes se budeme pohupovat na bručících kytarách, pomalých tempech a muzice tak hutné, že se táhne jak staré lepidlo. Jiskřička naděje? Je tam, ale to už bych se předběhl o pěkný kus cesty. Nejdřív se podíváme do minulosti.

Kapela Horn Of The Rhino vzniká v roce 2010, tedy nedávno. Na první pohled jednoduchá a přímočará historie se začíná komplikovat v okamžiku, kdy se dovídáme něco o tom, že nejde ani tak o vznik jako takový, ale pouze o přejmenování kvůli nějakým, zajisté příjemným, soudním tahanicím. Původně se kapela jmenovala pouze Rhino a fungovala od roku 2004. V roce 2006 se pochlubila první demo nahrávkou a pak už vše jelo jak splašený vlak. O rok později vychází první album Breed The Chosen One o stopáži skoro hodinu a hned rok na to následná deska s pořadovým číslem dva Dead Throne Monarch, která je ještě o deset minut delší. Pak dochází k převratu v názvu kapely a 19. července tohoto roku je na světě další, víc jak hodinová porce muziky, která vychází u jihočeského vydavatelství Doomentia Records.

Jo, Weight Of Coronation je pořádně tíživá porce, což se muzikanti snažili vystihnout i grafickou úpravou obálky nahrávky, kde se jistá, v obličeji mrtvolně bledá slečna snaží unést tíhu těhotenství (minimálně dvojčata). V propagačních materiálech se mluví o muzice v trash / doom metalovém duchu (klidně sneseme i módní označení sludge) a k poslechu vybízí mino jiné i fanoušky Alice In Chains. Tahle poznámka mě zaujala asi nejvíc a stala se první příčinou, proč jsem se u této desky zastavil trochu podrobněji. Zvlášť vzhledem k faktu, že ten pravý, poctivý grunge je už nějaký ten rok dead. První dojem z poslechu byl celkem jednoznačný – silně hutná  a pomalá muzika založená na podladěných kytarách, které dostaly v závěrečném mixu největší šanci vyniknout; okamžitá asociace s živým vystoupením Gospel Of The Future, na které když vzpomínám, stále mi lehce vibrují vnitřnosti. Tenhle první poslech se odehrál na služební cestě při jízdě po dálnici a můžu říct, že jsem měl na chvíli pocit, že jedu v tanku - hrnul jsem si to neohroženě vpřed, takže když teď na to vzpomínám, jsem rád, že jsem dojel tam i zpět v jednom kuse.

Další seznamování už probíhalo v poklidu domova a v ten moment začalo z dříve slyšené hutné hudební kaše vybředat i cosi jiného, zajímavého a celkový, z počátku černošedý obrázek se začal probarvovat i jinými odstíny. K typickým, očekávaným skladbám (Speaking In Tongues nebo Throats In Blood) se začaly přidávat jiné, rychlejší, propracovanější a v každém ohledu zajímavější. Dochází k zajímavým změnám tempa, ze skočné úderky se v okamžiku stává až funerálně pomalá záležitost, postupně se ze scény mizí nástroje, až zůstává pouze kytara, aby se vše nakonec vrátilo s ohromující a vše drtící silou. No a vše je zastřešeno charismatickým hlasem Javiera Gálveze, který se někomu líbit bude, někomu ani v nejmenším, rozhodně ale nikoho nenechá klidným. Především tady byla asi nalezena inspirace u Layne Staleyho, ale klidně bych se tu mohl ohánět i Chrisem Cornellem. Vliv zcela jednoznačný, ale položit mezi všechny tři pány rovnítko už bych si netroufl, k tomu Gálvezemu přeci jenom ještě nějaký ten stupínek chybí. Každopádně jeho šponování hlasivek celou muziku obohacuje, vyzvedá z běžné produkce a je na každém, zda jeho zpěv ocení či nikoliv.

Jako obvykle se nebudu probírat celým tracklistem, zkusím vytáhnout pouze nejzajímavější momenty, se kterými stojí za to se seznámit a udělat si tak lehký exkurz do tvorby Horn Of The Rhino. Vaší pozornosti by určitě neměly uniknout dvě skladby, ve kterých lze při troše fantazie a dobré vůle najít „vliv“ grunge scény, ale které dostaly nový, slušivý kabátek a tak můžou stát zcela hrdě a vzpřímeně na prahu druhého desetiletí 21. století – Sovereign a Weight Of Coronation. Má oblíbená je příjemně rychlá úderka Southern Beast a pokud má někdo rád akustickou kytaru (kde ta se tady sakryš vzala?!), ať si pustí závěrečnou Crushed And Dragged To The Swamp, kde ke konci nalezne trochu té romantiky.