Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Arkona - Slovo

ArkonaSlovo

Jirka D.29.4.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Překvapivě svěží deska, v což jsem při prvotním seznamování nedoufal ani málo. Hodnocení je vytrženo z kontextu diskografie, kterou neznám, a žánru, který neposlouchám. Přesto si mě Slovo získalo a kromě přetlakovaného zvuku nemám mnoho výhrad.

V době vydání jsem poslední desku ruské Arkony protáčel celkem často, aby jsem ji zase odložil kamsi stranou a nahradil dalšími novinkami, které se na mě sypou ze všech internetových stran. Vrátil jsem se k ní až ve světle teď aktuálního alba Helvetios od Eluveitie, snad abych srovnával, snad abych si oživil vzpomínky, každopádně jsem se vrátil rád. Arkonu jsem nikdy neposlouchal a vlastně ani nic moc dalšího, co by se dalo zařadit do toho dnes letícího folk metalu. Stejně tak se vyhnu tradičnímu rozboru tohoto subžánru, kterému nejsou cizí lidové nástroje, staré báje a mýty a který si našel velkou řadu příznivců i odpůrců. Nepatřím ani do jednoho tábora, je mi to upřímně jedno.

 

Úvodní poznámka o neposlouchání Arkony má ještě jeden dopad a to, že neznám předchozí tvorbu a to ani notu, takže k poslední desce přistupuji zcela nepolíben a v podstatě si kreslím svůj osobní obrázek o kapele až teď, i když fakt je, že s určitým očekáváním - v duchu všech pomluv, které se na „folkáče“ snesly a nadále snáší – což navíc přisladil i prvně vypuštěný singl Stenka na stenku, který se dostal jak na EP, které velké desce předcházelo, tak do podoby klipu, jenž jen potvrdil předchozí obavy. Tenhle styl hudby nemusím a jak někde uvidím středověkého válečníka s dřevěnou sekyrkou, jak z býčího rohu pije medovinu, odcházím do cukrárny poklábosit s tetkama.

 

Jenže ono je to všechno jinak, kromě zmíněného singlu totiž album funguje v úplně jiné rovině a to byl taky důvod, proč jsem u ní zůstal a proč se k ní rád sem tam vracím. Rozlehlé krajiny, které Arkona vykresluje na poslední desce, lákají k procházce, z té muziky jsou cítit dálky, prostor a čerstvý luft a materiál je to vpravdě svěží. Působí majestátně, epicky a výpravně, zakomponovaný komorní orchestr N. G. Zhiganova a studentský sbor ze státní konzervatoře v Moskvě posouvají hudební projev kapely a sebevědomý hlas Mashi o další stupeň výš směrem k opojnému poslechu. Jasně, jsou to známé a mnohokrát u jiných použité fígle, ale na rozdíl od mnoha dalších (a mnohdy jen klávesových) souputníků, se mi tahle kombinace tady a teď zamlouvá, zvlášť když je napasována do svižně pádící muziky, která mi místy pod nos zavane lehkou vůni Ásmegin. Rychlostí některých skladeb jsem byl mile překvapen, ve srovnání se zmíněnou novinkou Eluveitie, u které v půlce usínám, je Slovo život sám, i když nejen rychlost je doménou nahrávky - skladby nemají problém ponořit se do pasáží pomalých, hloubavých a přitom neztratit nic na zajímavosti. Právě tahle dynamika rychlosti a s tím souvisejícího aranžmá – od téměř death metalového, hřmotného pojetí, po lehké vybrnkávačky – vpravují písním do žil tu správnou dávku adrenalinu a výsledek se tak poslouchá výborně, pokud ovšem zavřu obě oči nad odpudivě přeřvaným zvukem. Ve výsledku jsem tak obměkčen, že s lehce sklopenýma ušima přehlížím zmíněnou žánrovku Stenka na stenku či podobně skočnou Leshyi, které mi hrají na citlivou strunu předsudků o žánru samotném.

 

Jako celek ovšem album funguje soudržně, cítím závan epických povídaček, i když vlastně ani netuším, jestli je materiál sjednocen nějakým konceptem či příběhem. Do textů nijak nevidím, ruštinou nevládnu, ale dle všech obrázků, promo fotek, artworku i zmíněného klipu se budeme pohybovat někde v minulosti a pět ódy na rytíře, který se místo vpravo kolem kopce vydal vlevo podél potůčku a jak vjel přímo do pasti a jak mu tam nepřátelé rozsekali prdel, až mu z ní cáry lítaly, pancíř nepancíř.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky