Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od poslední desky Hakmarrja jednočlenného projektu N.K.V.D. utekly dva roky. Tato industriální připomínka hrůzovlád se letos ohlásila s něčím trochu netradičním. Jde o kompilační nahrávku, kde najdeme první dva počiny v celém znění. Takže žádný výběr, ale rovnou celé, lehce remasterované provedení. Dílo nese název Totalitarian Industrial Oppression a obsahuje první EP Diktatura a debut Vlasť nebo chcete-li Власть.

Téma nahrávky je temné a skličující. Prostě takové, jak se totalitní diktatury prezentovaly/prezentují. Opírá se hlavně o ruské praktiky a nezapomíná ani na německou zásluhu. Inspirace je však čerpána převážně z dob druhé světové války, jen občas zaklouže i k novějším tématům, jako třeba čečenské války. Textům sice rozumět není, nicméně už dle grafiky a názvů skladeb je jednoznačně jasno. Šťouralům a blbcům je třeba zdůraznit, že jde o projev alarmujících následků a připomínku strašlivých činů, nikoli o sympatie.

Svou délkou se kompilace dostává na krásnou hodinu. Během ní však posluchač prožívá čiré peklo, jehož devízou není horko, ale mráz. Chlad čiší už ze samotného zvuku. Právě zvukový kabát je něco, co nemusí každému ideálně vonět. Vedle chladných kytar jsou tu i mrtvolné bicí, které víc než zřetelně čpí automatem. V prvním kontaktu mi to trochu vadilo, ale postupné pronikání do nitra skladeb ukázalo podobenství v jiném světle. Schází jim hloubka, či jak to nazvat. Prostě slyšíte tu plochou masáž, ale nic to s vámi nedělá. Na druhou stranu jejich monolitý a značně činelovitý způsob hry plně dostačuje k industriálním pochodům a koneckonců i dobře vypovídá o betonové kráse tupých ideologií.

Zmínil jsem monolitnost maršů, které jsou hlavním motivem všech skladeb. Velice snadno tak splynou v jeden košatý celek, který dle přísných regulí nevybočuje z možných standardů. Chladnou náladu podtrhne i zvláštní, snad varhanový doprovod na pozadí. Jde o hluboké melodie, které mají tendenci stát se notovým zápisem chorálových bezeslovných zpěvů. Díky nim si skladby udržují silnou majestátnost a těší se z vlastní povýšenosti a pomyslné nadřazenosti. Působí totiž opravdu významně a honosně, jak jim bylo jistě předurčeno. Co však narušuje strukturu majestátnosti, je prohnilý zpěv. Jeho chrčení působí nakaženým dojmem a dává správně tušit, že ne všechno je zcela jednostranně úchvatné. Tvoří masitý kontrast mezi uniformitou a děsivým šílenstvím z ní vzniklé. Pak tu máme ještě zvuk, který je, pevně věřím, záměrně rozbořený a poničený. Občas totiž na povrch vyplují momenty, kdy se vše tříští a nepříjemně zurčí a praská. Jde snad o dojem trhlin a nehezkých prvků v tématu? Nebo jde o lepší vyrýsování neučesanosti a vnitřního rozkolu? Tak jako tak, ve skladbách to působí zajímavě a člověk si troufá říct, že jde o cílenou záležitost. Ale pokud to tak není a výsledek je pouze konečná fáze masteringu, pak teda potěš…

Může se zdát, že nahrávka jeví známky rozhádanosti. Na jedné misce vah tu máme jednotvárné bicí, maršoidní struktury skladeb a působivé melodie. Na straně druhé těžce nervózní kytary, chorobný vokál a rozostřený zvuk. Věřte nebo ne, všechno to dohromady tvoří unikátní celek a věru zajímavý moment. Deska vás pohltí, pomačká a zcela vysílené vyplivne jak mastný papír od uzenin. Na konci prvního poslechu tak ve vzduchu zůstane něco viset. A právě to něco vás donutí k dalšímu a dalšímu podrobení. A pak najednou zjistíte, že jste pokořeni touhle podivnou náladou a industriální totalita je vám vlastní. Co do atmosféry, jde o velmi silný materiál.