Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kalifornští sekerníci Armored Saint se se svou novou deskou skutečně vytáhli. Kapela zní vitálně, jako by těch více než třicet křížků na svém pomyslném krku ani neměla. Materiál, s kterým přichází na své albové sedmičce překypuje svěžestí a vláhou jako čerstvě pokropený jarní pažit. Zatímco mnozí současníci sotva dodají okopírovaným riffům špetku osobitosti, Armored Saint nemají v tomto směru sebemenší problém. Nejlepší heavy metal je ten, při jehož poslechu máte pocit, že ani heavy metal neposloucháte. Klišé mají svoje hranice a když o nich během poslechu nepřemýšlíte, znamená to, že kapela udeřila hřebíček na hlavičku přesně doprostřed. No a to je vlastně případ “Win Hands Down”. Heavy metal to prostě je, ale s odkazy na tradice tak dobře zaranžovanými a zapečenými, že se vlastně neopakují, ale volně pokračují.

Zvláštním způsobem se albem proplétá moderní duch s minulým. Tímto spojením (které není pouhým součtem) získávají skladby netradiční příchuť, nutno říct, že přitažlivou. Svůj podíl “viny” na tom nese celý ansámbl, především však kytaristé Phil Sandoval a Jeff Duncan. Použitím některých efektů a zvukových modulací přenáší posluchače o pár dekád zpět, aby je pak jinou cestou posadili zpátky na židli z roku 2015. Takže například část sóla v páté “That Was Then, Way Gack When” a úvod následující “With A Full, Herd Of Steam” odkazují na queensrychovské kytarové pnutí z období alba “Empire” i vlastní minulost. Ale je to jen chvilička, v případě “With A Full, Herd Of Steam” dokonce následuje úplný obrat v náladě. Skladba se rozjede v duet Johna Bushe a Pearl Adayové (členka Motor Sister a hlavně manželka Scotta Iana) a jsme rázem úplně někde jinde. Kytary v dvojitém sólovém zápřahu pro změnu evokují takřka patentované umění Iron Maiden v rané tvorbě osmdesátých let.

Podobným způsobem rotují i hrubozrnné nápady s uhlazenými momenty a komplexní struktury s obligátním riffováním. Na jedné straně jsou přímočaré songy typu “Mess” a “That Was Then, Way Gack When”, jejichž hlavní devízou je údernost a tlak v brankovišti, na straně druhé je kupříkladu highlight celého alba “Muscle Memory”, který je bohatý nejen ve své struktuře, ale také v aranžmá. Sbory v předrefrénu (zejména v tom závěrečném) jsou jako vystřižené z učebnice progresivního rocku. A Joey Vera s basou? Dokonalost sama.

“Win Hands Down” koneckonců nabízí od každého něco. Power metal, rock’n’roll, baladické momenty ("Dive" je regulérní balada se vším všudy), progresivní elementy i punkový odpich se prolínají v nenápadných vlnách a přes veškeré nesourodosti těchto prvků nenarušují sjednocující auru desky. Dokonce dojde i na (něco jako) částečnou improvizaci, protože si nedovedu představit, že by natažená forma “In a Instant” byla plánovaná. Více než sedm minut dlouhou píseň pak zachraňuje právě to, že několik “závěrečných” minut zní spontánně a zábavně. Nahánět stopáž nutné nebylo, vyblbnout se a uvolnit šlachy asi ano. A za to se pohlavek nedává. Zvlášť když se to tak dobře poslouchá...