Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album The Whitecrow jsem pořídil zcela bezmyšlenkovitě a okamžitě, sotva jsem jej uviděl na pultu v Nové Chmelnici, kde onoho večera Hypnos hráli v rámci široké a náramně povedené Žižkovské noci. To proto, že mám kapelu rád. Pamatuji se, jak jsem točil album The Revenge Ride jak šílenec. Pak to bylo zas Rabble Mänifesto a ani Heretic Commando nezůstalo nikterak dlouho chladné. The Whitecrow jsem aktuálně točil rovněž dlouho, ovšem důvody se změnily. Však za tu dobu skupina i death metal urazily kus cesty. Jak to ale dopadlo?

Můžeme spolehlivě tvrdit, že Hypnos patří mezi špičku domácího death metalu. Tenhle status kapela nabrala už na začátku nového tisíciletí. Jenže aniž bych ji chtěl jakkoliv shazovat, triumf trůnu již patří jiným. Je pravda, že death metal od Hypnos je aktuálně více zádumčivý a trochu očerněný, ne však natolik, abychom k němu připíchli cedulku s black metalem. Spíš jde o takový ten dark, jenž se válí někde na rozcestí mezi oběma žánry. Když český death, tak si daleko víc chrochtám blahem u Heaving Earth, Destroying Divinity, Mortifilia, Brutally Deceased, Godless Truth a dalších. Ale ona ta změna vyznění má své opodstatnění a musíme k jejímu porozumění jít o něco blíž a hlouběji do nitra desky.

The Whitecrow je totiž úchvatně a velice příkladně zpracované album. V bookletu se totiž dovídáme naprosto vše potřebné a dokonce ve dvou jazycích. Vedle klasických výčtů faktických informací, které stály za zrodem alba, tu máme klasické vyobrazení textů, které jsou vedle zmíněného překladu do češtiny ještě obdařeny citátem, který vyjadřuje obecnou rovinu myšlenky konkrétní skladby. A aby toho pořád nebylo málo, ještě zde najdeme Brunův popis a objasnění celého konceptu, rovněž u každého songu. To je přesně jeden z důvodů, proč si originální nosiče kupuju – protože nejde jen o muziku, která vyvolává nějaké pocity, jde i o tu přidanou hodnotu, kdy sledujete písmenka ve stejném sledu, co se na vás z desky chrlí a ještě se dovíte něco navíc. Zpracování digipaku je sice naopak strohé, ale díky těmto detailům naopak obsáhlé a to já mám rád.

Důvod, proč je v bookletu toliko informací však není náhodný, nebo vynucený pro zaplnění místa. Chápu to tak, že autoři chtěli, aby posluchač lépe porozuměl současnému směru kapely, aby ji zbytečně nezatratil na základě poslechu, ale aby zkusil i pochopit, oč tu vlastně jde. Najednou se totiž vše obrací proti proudu klasického vnímání death metalu. Texty jsou totiž jiné, a pokud bych je měl žánrově připodobnit, asi by to bylo angažované HC. Najdeme zde mnoho vzdoru vůči současné povrchní společnosti i filozofické myšlenky nad lidským bytím. Prostě vás to nutí přemýšlet, což ne každý death metal asi nabídne…

Ale stěžejní stejně vždycky bude ta muzika, že ano. Takže, slyším a hlavně cítím to tak, že za deskou stálo dost práce. Je z ní značně cítit ta píle, ten chtíč vše dotáhnout k pomyslné dokonalosti a zarovnat ji na úroveň maximální spokojenosti. Jenže, ne vždy se takové snažení setká s pozitivním výsledkem. Je určitě zajímavé a oživující množství hostů, kteří se na albu podíleli. Osobně jsem nejvíc potěšen z vokálního obohacení nahrávky hlasem Zuzky (Dying Passion) a Skunyho (Sad Harmony). Vedle nich tu však stojí ještě třeba Christopher (Krabathor) nebo Paul Speckmann (Master) a taky výborní kytaristé jako V. Santura (Dark Fortress) a Igor Hubík (Root). U kytaristů ale chvíli zůstanu, zejména u mistra Santury. Jeho rukopis se buďto na desce hodně podepisuje, nebo se jen kapela citelně inspirovala jeho domovskými kapelami (Dark Fortress a hlavně Triptykon). Jde právě o onen temný odér, který z některých skladeb masivně dýchá a bez přirovnání k uvedeným skupinám se neobejde. Můžeme přihodit i atmosféru poslední éry Behemoth, která sice sama o sobě smrdí vyčpělostí a umělostí (autentičnost u nich už postrádám), ale snaha (či náhoda?) znít podobně tu zkrátka je. To mi ke jménu Hypnos moc nesedí, ačkoliv by to tématicky mohlo na teoretické rovině báječně fungovat.

Hudba samotná totiž nabízí více odtažitosti, místo přímočarosti. Je možná až příliš zahloubaná do spletitých pavučin sebe sama ve snaze zapůsobit tajemně a vyplivnout vedle textové složky i zajímavý hudební kontrast. Jenže postupy, celkový zvuk i smysl a struktura desky se mi z dnešního hlediska zdá být lehce zastaralá. To ovšem neznamená, že je dílo odvedeno mizerně a špatně, jen mi jeho podoba nekoresponduje s aktuálním cítěním, ať už jde o death, nebo black a věci mezi tím. Po úvodním intru, bych prostě čekal nějaký katapult, jenže ono přijde něco jako druhé intro. A to samé platí o závěru alba, kde zazní konečný epilog, ale pak ještě jedna rozsáhlá záležitost a po ní ještě další drobné outro. Ano, poslech je tím více napjatý a nervozita stoupá, ovšem o to větší šlehu očekávám… Asi jsem příliš zahleděn do jiných hudebních rovin, ale nedaří se mi plně podlehnout instrumentální podobě desky. V celkovém pohledu by ale mělo být všechno v pořádku, jde o nápaditý koncept, dotažený na max. Pulzuje tu řada hostů s přínosem vskutku barvitým a zároveň nijak likvidujícím a přehlušujícím. Zvuk je také v pořádku, hudebně mě to baví, tak proč to nějak nechce vylézt na povrch? Proč furt na něco čekám, proč mi to přijde při zpětném pohledu lehce plytké a prázdné? Celek jednoduše nějak nefunguje, ačkoliv je deska výtečně provedená.

Možná vám přijde, že si protiřečím, ale třeba to tak má být. Třeba si i deska protiřečí. Možná byl více brán ohled na její výslednou podobu po všech možných stránkách, jen ne té hudební. Netvrdím, že by zde chyběly dobré motivy, že by něco pokulhávalo za zbytkem, ale prostě čekám víc šťávy. Nejednou se mi totiž povedlo při sluchátkovém poslechu usnout, ale to je konec konců můj problém. Jenže u desky, kterou hltám každou vteřinou, se mi to moc nepovede. The Whitecrow je tak skutečně bílou vránou mezi death metalem. Nabízí toho hodně, ovšem výsledný zážitek už toliko sytý bohužel není. Třeba onu slabost cítím jen já, ale v kontextu alb minulých (v rámci diskografie kapely) i těch současných (v rámci scény), nemá potřebné atributy k vyšším metám.

//Doplňkové DVD
Verze, kterou jsem pořídil, obsahuje ještě DVD disk, na kterém najdeme, jak jinak, než záznam z koncertu. Ten je nasnímán povedeným způsobem a určitě bych vypíchl i jeho černobílé provedení. To jednak naprosto perfektně koresponduje s fyzickou podobou desky a taky odbourává neduhy mnohých koncertů, které trpí na fádní nasvícení. Však si každý jistě vzpomenete, že devadesát procent metalových koncertů svítí červeně. Ale to se dost možná ani netýká uvedeného vystoupení, protože jsem tam nebyl, tudíž nevím, jaká světla byla použita. Koncert však kromě titulní skladby obsahuje zejména výtečný průlet historicky nejuznávanějšími kousky. Máte tak před sebou jakési koncertní zpracování best of kompilace, které prostě zabíjí. Skladby mají pořád velkou sílu a fungují (což bylo částečně patrné i na v úvodu zmíněné Žižkovské noci).  Dále disk obsahuje videoklip, respektive lyric video, jak je momentálně v kurzu, ke skladbě The Whitecrow a dva kousky nasnímané, čistě z různých úhlů pohledu pouze na bubenickou baterii. Nikomu snad netřeba zdůrazňovat, že Pegas je výborným hráčem a jeho konání je tak radost pozorovat. Tentokrát tu máte exkluzivní příležitost civět přímo pod ruce a sledovat s jakým klidem sází jednu bombu za druhou. Paráda.