Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
As We Fight - Meet Your Maker

As We FightMeet Your Maker

Michal Z16.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Naprosto zbytečná deska, možná i kapela, ale nechci navždy zatracovat, třeba se obrodí. Bez invence, nápadu – pouhé čisté velkosériové řemeslo. Pánové takhle opravdu ne!

 

Mladá metalcoreová parta As We Fight z Dánska na nás vyvrhuje již svoji třetí placatici „Meet Your Maker“. Jejich dřívější tvorba mě nepoznamenala, tudíž k této bandě přistupuji jako nepopsaný list. První dojem? Jedni z mnoha, co se vezou ve třetí okresní lize, někde na pokoutním menším festiválku by člověk zapařil, ale pochybuji, že by se tato kapela někomu vybavila za dva dny.

 

Co že se to vlastně v pitech CD „Meet Your Maker“ děje? Naprostá šeď zmaru, průměr, stylová klišé. Metalcore středního zatěžkaného tempa, takových desek už jsou na světě tuny a tato nemá odvahu ani vystrčit hlavu. Jakoby člověk vyrazil na sklizené kukuřičné pole a hledal pro své domácí zvířectvo nějakou opomenutou kukuřici. Bohužel tuto plochu kombajn přejel dokonale a zvířata pojdou hlady.

 

První část alba vám prosviští kolem uší bez jediného záchytného bodu (pár zasekávaček půjčených od Machine Head je doslova trapných), vše se slije do jednoho bodu, a při jízdě autobusem máte pocit, že jste zadřímnuli a hraje pořád jedna stejná skladba. Nuance jsou tak malé a využívání stejných postupů ve všech skladbách je smrtelné.

 

 

Jako vykoupení působí akustický minutový předěl v polovině alba, i když také nepobral nijaký nápad a po minutě se těšíte na lepší časy. Co povídat dále? U některých alb, aby člověk slova lovil sáhodlouze. Situace z první poloviny alba se opakuje. I když se tempo lehce zvedá, např. v „Pull Me Asunder“, na jásot je stále příliš brzy. Nenacházím nic. Nicota nedovolí mým údům reprodukovat myšlenky a ideje. Hudba je prázdná a já s ní.

 

Z hráčských výkonů není koho vypíchnout, snad jen bicmen drží tento děravý škuner nad vodou. Vokál štěkavý, uřvaný, malý rejstřík, nudí (jeden z davu). Nechápu proč As We Fight potřebují dvě hrdla, naprosto zbytečné, ničím se neliší, a kadence deklamací je pro jednoho zvládnutelná s prstem v nose.

 

Naštěstí deska není úplný průser a v ranku poslouchatelnosti ji drží slušný sound. Produkce a mix v rukou zkušených. Vyčerpanost a zbytečnost však vše přebíjí a nemám důvod měnit své koně v metalcore šupleti. Tady jsou jen jedni z mnoha, dělníci a hochštapleři.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky