Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přiznám se, už jsem trochu zapomněl. A ani se příliš nezabýval myšlenkou, jestli nás ještě holohlavý vypravěč Kim Larsen a jeho neofolkové dítko Of The Wand And The Moon poctí dalším albem. Za svou pouť toho stačil říci dost a pohledem zpět se musí uznat, že výčet jeho velkých i malých nahrávek rozhodně stojí za pozornost. A je to hlavně tím, jakým způsobem uměl spojit pohanskou náturu s post-apokalyptickým prostředím skrze struny i ambient. Jaký svět si vytvořil a jak o něj pečoval. A jakým rukopisem zaujal a jak poutavé příběhy díky němu dokázal převyprávět. To by se přece zapomínat nemělo. Ale je fakt, že jsem jej podvědomě odstavil na vedlejší kolej a jeho úlohu převzali jiní, zejména pak temný dobrák Jérôme Reuter a jeho Rome.

Přes to všechno je stejně trochu s podivem, že se k povídání určeném Of The Wand And The Moon na Echoes dostáváme až spolu s jeho aktuální novinkou. Minimálně o předchozí nahrávce The Lone Descent (2011) mohlo padnout pár vět. Matně si pamatuji, že to k tomu snad i spělo, ale asi dostaly přednost aktuálnější věci (vždyť jsme základní kámen Echoes položili až další rok). Každopádně, ke Kimu Larsenovi a jeho pochmurnému písničkaření mě pojí zvláštní pouto spadající až do časů debutu Nighttime Nightrhymes. A mohou za to tehdejší články v zinech a magazínech oné doby a potom taky ideální příležitost si alba Of The Wand And The Moon pořídit u Epidemie Records. Schválně TAM zajděte na návštěvu, Martin Čech má v katalogu pořád dost Larsenovi muziky a najít lze i hodně dalších pikantností z neofolkového ranku.

O novém albu Your Love Can't Hold This Wreath Of Sorrow se obecně říká, že je atmosféričtější a ne tolik svázané post-apokalyptickými pravidly. To všechno je pravda. Ale taky je pravda, že to k podobné nahrávce už léta spělo. Larsen a jeho písně desku od desky rostly a nabízely širší objetí, přičemž se pořád držely základů, ta tma v nich stále vězela. Když ale slyším takovou We are dust z předchozího alba, jdou z ní vyloženě paprsky dobrosrdečnosti, naděje a radost. Novinka tuhle otevřenost a zdánlivé odložení temnoty naplňuje. Je to poměrně velký krok směrem k melancholičtější a přístupnější formě písničkaření. Dá se souhlasit i s tím, že Kim je mnohem blíž starému dobrému Leonardu Cohenovi, což by pro některé mohlo být pořád příliš ambiciózní přirovnání. Záleží, jak to kdo cítí. Ovšem ty stopy z původně rituálního prostředí vedou sem, do světa šedesátek a sedmdesátek minulého století.

Že by se ale dal Kim Larsen na pochod za světlem, to zas úplně nehrozí. Řekl bych spíš za šlechetností a opravdovým životem, co dává a co taky bere. Za zkušenostmi, které nabyl a o kterých dnes vypráví. To ostatně platí pořád, Larsen je víc vypravěč než zpěvák. A pak je tu název alba, což rozhodně není výprava za lepším zítřkem. Spíš je to o pokusu se poprat s osudem, dát tomu při té rvačce víc lidskosti, ale ty chmury v hlavě stejně zůstanou. Asi už navěky. Jsou víc na pozadí, možná i na ústupu, ale vymazat je nejde.

Nové album je zvláštní v tom jak lehce z těchto tmavých míst umí vyplout a jednoduše zní v písničkách, které si pak do omrzení pouštíte. Tak dlouho až zjistíte, že nic není tak jednoduché jak se zdá. Najednou se díky zvukově nestabilním experimentům zase padá z hrušky. Až do čtvrté skladby máte pocit, že je svět Of The Wand And The Moon ve smíření a rovnováze, za okny představ je vidět krásně nostalgická a důvěrně známá krajina, ale pak se to celé zvrtne. Whispers of the Past, titulní věc a Let's Take a Ride (My Love) jsou opravdu moc pěkné věci, jako by se předbíhaly v tom, která dokáže víc uhranout. Až na ně skladba Fall from View vrhne rozvibrovaný ruchový stín nejistoty. Nic není růžové, to abychom na to náhodou nezapomněli, což se během alba děje pro jistotu častěji. Vždycky se ta nálada drápe směr vyklidněný obláček, kde se jenom sedne a sní si svůj sen, ale stejně rychle se zase padá na hubu. Však to z normálního života všichni známe.

Nové album Of The Wand And The Moon je plné krásných melodií, které drží pod krkem experimenty se zvukem. Plné hrsti melancholie a chuti se rozdat dostanou čas od času ťafku, tak je teď nastavená rovnováha této kapely. Jak mezitím rozkvetl autorův rukopis neukazují jen první tři skladby, ale taky třeba odlehčený folk popík Love Is Made Of Dreams. Pak taky jedna z písní, kterou si přehráváte v hlavě celý den - Nothing For Me Here, což je něco jako novoromantický neofolk pro pokročilé. Závěrečná Barbs Of Time je zas věrný odraz toho, že krása je včas přidržena na uzdě a i když z ní vyzní prakticky všechno, pod její maskou se to ošívá a podivně pne.