Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mám tu jeden malý, ale o to zajímavější tip. S překvapením jsem totiž zjistil, že jsme se tu nikdy nezmínili o projektu Ashbringer a jeho díle Absolution. A vlastně nejen o poslední aktuální desce, ale ani o tom, že jeden nenápadný mladý chlapec už v osmnácti debutoval hodně slušným albem, a že se to postupně rozkřiklo. Možná v té době jen po lesích v Minnesotě, no možná i o kus dál. Teď ale nastala doba velkých věcí, protože Absolution měla být změna a už dopředu se o tom docela dost mluvilo. Jako že velký talent a další kecy. No znáte to. Vsazená karta na talent. Tohle vážně nemám moc rád. Ale v té desce něco je, nedostanete ji z hlavy, pokud přistoupíte na její hru a dáte tomu čas. Ono to totiž vlastně už od první vybrnkávačky zní trochu jinak, než by člověk od black metalu čekal. Čerti se dali na zelenou.

Už na druhé desce Yūgen se začaly od čertovského debutu Vacant dít dost zajímavé věci. Nick Stranger, jinak řečeno mr. Ashbringer, vzal do rukou mandolínu, obklopil se dalšími čtyřmi mladými hráči a posunul zvuk úplně jinam, než byl. Ta prskavá syrová černota tam svým způsobem stále je, ale jak už jsem psal, ona vlastně zezelenala. A jak jsem kdesi četl, sám Nick se přiklání i k tomu, že jeho muzika je širokoúhlá. Tyhle přirovnání moc nemusím, působí to dojmem, že švec už neví, jak svý kalhoty lépe prodat když mu došla barevná látka. Nojo, jenže tenhle zelenej black opravdu chutná spíše jako vývar z lesních šišek, než jako jáma pekelná. Kytary to drhnou víc post-rockově, než aby jste utíkali před rojem včel, a bicí hra Iana Sutherlanda od začátku (především první dvě regulérní skladby) jde spíše do jazzu než do mlátičky. Poloh má ale Ashbringer nespočet a i na ty stylové sypanice dojde (dvoudílný kolos Eternal Separation jest obohacen). Dostávají klávesy, piáno, zvláštní syntezátorové plochy. Co moc nedostává je pěvecký projev, který údajně tvoří kontrast s touto mnohdy dost jemnou muzikou, mně to ale rve za uši. Tady si ani odplivnout nejde, hned mi z toho vyroste smrček.

Dobře, plivat tady nebudu, úplně k nevydržení ten hlasový projev nakonec nebude. Co mu ale vyčtu je, že jej shledávám jako zcela zbytečný. Jedná se prakticky o hardcoreový řev, který má jedinou polohu (minule byly vokály o poznání pestřejší, což je s přihlédnutím k této jinak velké desce fakt škoda). Když hudba Ashbringer jenom zní, sama a bez potřeby slov (její síla krásně vynikne v instrumentální Spiritual Architecture), je to síla, co přenese do mlhavých lesů. Obklopí zelení, dlaně se dotknou velkých kamenů, mazlavých vlhkostí nedávného deště. Šeptá náznaky velkoleposti s relativním minimem prostředků. V pouhé sehranosti všech hudebníků, kteří mluví, a vy víte, že tihle mladí kluci rychle vyrostli a cítíte z toho to sebevědomí.

Ať už tady budu psát jen o aktuálním počinu nebo o celém tom tvůrčím období na dvě desky (protože minulá Yūgen za to fakt stojí), musím vyzdvihnout nesmírný talent, s jakým je tohle všechno tvořeno. Že to celé má blackmetalové kořeny a přitom vy víte, že to hrají úplně jinak. Připomene to menší projekty, které jdou svou vlastní cestou a určitou scénu či styl si prostě do určité míry jen „zapůjčí“ k obohacení svého projevu. Z menších bych vybral úžasný Unreqvited (poslední dvě velké desky, Stars Wept to the Sea a Mosaic I: l'amour et l'ardeur), z větších kapel se cosi ve výrazu a energii setkává s takovými Sólstafir.

Ashbringer vydali velmi pozoruhodné dílo, s jakým jsem se už dlouho nesetkal. Je tam potřeba návratů, snad kvůli atmosféře, zvláštnímu nazvučení nástrojů a snad kvůli celkovému výbornému pojetí muziky. No a jasně, protože mám prostě svinsky rád zelenou a tohle mi dává širokoúhlý prostor se zasnít kdykoli jen trochu chci. No to není málo, což?!