Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ashtar je nová kapela tvůrčí (a rovněž manželské) dvojice Marko Lehtinen a Witch Nadine, kteří za sebou mají již vícero aktivních let v různých švýcarských kapelách, především pak v doomařských Phased. „Ilmasaari“ je potom jejich první nahrávka - nahrána mezi prosincem 2013 a dubnem 2014, smíchána a masterována Gregem Chandlerem (Esoteric, Lychgate) a aktuálně vycházející na CD u domácích Czar of Bullets. Pro zajímavost dodávám, že prostřednictvím dalších dvou vydavatelů dojde i na edici gramodeskovou a rovněž kazetovou. A s odkazem na pravý info sloupec, kde se dočtete něco o mixu žánrového směřování, skončíme faktografickou část...

Upřímně přiznávám, že první trojice skladeb mě velmi mile překvapila. Především pak tím, jak zručně je nakládáno s atmosférou - temnou až zlověstnou, s jakou jistotou jsou propojovány klasické extrémně-metalové žánry (tedy hlavně doom a black) se současnými přístupy silně zboostrovaných kytar (proto asi ten sludge v promo materiálech) a častého využívání repetice jednoduchého riffu nebo motivu. Skladby se úměrně tomu natahují běžně za hranici pěti minut, často pak mnohem dál. Přitom po většinu hracího času sedí vše pevně na svém místě, myšlenka autorů je zřejmá, kytarová hra promyšlená a Lehtinenův vokál, posazený nikoliv daleko od Shagratha, vše zastřešuje způsobem více než vhodným. Pro ilustraci zkuste druhou nebo lépe třetí skladbu, jejíchž prvních pět minut je asi tím nejlepším, co tahle nahrávka nabízí.

Vedle tohoto přístupu, který mi v mnoha ohledech připomíná rukopis post hardcorových kapel, jen se špinavější produkcí a rozostřenějšími kytarami, se na albu objevují pasáže, které opouští soudobý zvuk a navrací se zpět k metalové klasice. Jde jednak o vloženou, asi minutu dlouhou a velmi nešťastně působící blackovou sypačku v první skladbě, která se do zbytku songu nehodí ani dost málo, a pak o druhou polovinu alba. Právě tam se výrazněji ke slovu dostává obstarožní doom metal (skladba „Moons“) či naopak black metal („These Nights Will Shine On“), což možná mnozí ocení, jiní zavrhnou, ale především tím dostává na frak jinak slušně vystavěná atmosféra desky.

Naštěstí ale nejde o ultimátum, jednoduché metalové rovnice jsou zavčas opouštěny a jejich místo přebírá přístup popsaný někde výše. Rozhodně netvrdím, že důraz na atmosféru a prostá sázka na hypnotickou repetici dokáže zachránit vše (na to jsou některé, typicky závěrečné pasáže skladeb moc rozvláčné a skladatelsky tápající), že je tenhle přístup kdovíjak neotřelý a originální, nebo že mi Ashtar občas nepřijdou jako zpomalení Dimmu Borgir (především v šesté „Collide“ - vyměňte klávesy za housle a je to hned).

Neboli dělat dírky do celkového dojmu by bylo snadné, ale tentokrát se mi jaksi nechce (jak přesvědčivé haha) a snažení dua Ashtar mi přijde jako sympatické a inspirující. Dost možná v tom hraje svou malou roli i titulní kresba, která pochází z Otčenáše Alfonse Muchy, nebo prostá neokoukanost a novost kapely, jež se na klasických základech pokouší tvořit něco zajímavého. S vědomím toho, že něco podobného funguje pouze jednou (nazvěme to třeba momentem překvapení), buďme pro tentokrát spokojeni. Howgh.