Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tommy And The Commies je podle všeho úplně nová kapela, o které na síti nelze zjistit skoro nic, snad jen, že pochází z Kanady, že hlavními postavami je Tommy Commy a dva bráchové Jeff a Mitch Houleovi. Při bližším ohledání lze narazit na jméno Jeff Houle ve spojitosti s kytarovkou Strange Attractor a pak i s pop-punkovou kapelou Statues, kde působí společně s Mitchem. Chválabohu za internet, i když mně osobně to stejně o moc dál neposunulo.

Příběh nového působiště trochu naznačují přiložené promo-materiály, ale nic zajímavého v něm stejně není. Prostě jeden nadšenec s nějakými nápady oslovil nějaké další nadšence, kteří se nadchli pro novou věc a všichni pak dali hlavy dohromady. Těch nových nápadů se na debutní desku vešlo osm kusů, přičemž souhrnný hrací čas 16 minut jasně ukazuje, že stálo za úvahu zůstat ještě chvíli ve zkušebně a k těm nápadům ještě něco přidat. Na druhou stranu TATC hrají žánr, kde jsou rychlost, přímočarost a energie určujícím prvkem a žádné dlouhé vykecávání se nenosí. Ne, není to grindcore.

V těch samých promo-materiálech se píše trochu záhadně o mod-punku / hooligan-popu, což jsou pro mě trochu vzletná přirovnání pro muziku, která mi v mnoha ohledech připomíná oficiálně zmíněné Buzzcocks, a pak třeba nezmíněné, ale dle mého docela kopírované rané The Clash, hodně slyšitelné třeba ve skladbě Permanent Fixture. A nejen tam. Výsledek téhle rovnice je pro mě punk (případně punk rock) první vlny, což berte s plným vědomím toho, že se rozhodně nepovažuju za žádného extra punk-znalce, ale spíše za nepoučitelného laika.

Odtud dál už vede celkem jasná cesta, jak se to má s tímto albem, a je to cesta stejně předvídatelná jako album samo. Tohle trio totiž neriskuje nic, čím by mohlo přepsat zažitá žánrová pravidla a zcela nadrzo hraje jasně definovanou muziku vycházející z druhé půlky anglických punkových sedmdesátek. Přímočaré skladby mají jasnou a desetiletími ověřenou strukturu, řídící se heslem, že kdo nic nevymýšlí, nic nezkazí. Je to sice pravda, ale asi sami cítíte, že to není mnoho. Deska na své krátké ploše nikam neuhýbá, všech osm položek odráží stále stejný přístup a současně i můj zájem, který nenachází nic, co by nenašel už jinde dávno před tím.

Pokud se album a ve výsledku i sama kapela potýká s vlastní identitou zatím s kontumačním výsledkem, skladatelsky je vše v pohodě. Kapela našla recept na snadné punk-rockové skladby, které během průměrných dvou minut nemají šanci šlápnout vedle. (Bylo by s podivem, kdyby se tak stalo.) Nahrávka navíc disponuje i takovým moderním pokusem o vintage zvuk, což při zběžném poslechu může působit dobře a žánrové fanoušky potěší. Pro ty ostatní budou TATC čirý anachronismus.